Vždy mě zajímaly pokožky věcí

S Hannou Rose Shell o kamufláži coby tématu umělecké tvorby

Americká filmařka a historička technologií Hanna Rose Shell navštívila Prahu v rámci rezidenčního programu nadace Agosto Foundation. O kamufláži s ní vedl rozhovor Vít Bohal.

 

Vít Bohal: Ve své knize Hide and Seek: Camouflage,Photography, and the Media of Reconnaissance [Hra na schovávanou: kamufláž, fotografie a média průzkumu, Zone Books, 2012] i v krátkém filmu Blind [Slepá, 2012] se zaobíráte tématem kamufláže. Nepojímáte kamufláž pouze jako vzor textilií, spíše jako „soubor institucionálních struktur, multimediálních praktik a průsečíků subjektivity, které se vyvinuly v průběhu dvacátého století v prostředích, pro něž je charakteristická fotografická a filmová intervence“. Jak se stala kamufláž součástí tolika vrstev moderního života?

Hanna Rose Shell: Ve své knize tvrdím to, co se snažím ztvárniti ve filmu, tedy že kamufláž vznikla jako přímá odpověď na technologie fotografického zobrazení, které přišly v polovině devatenáctého století – že se jedná o souběžný proces.Pojem kamufláž se začal používat za první světové války, konkrétně od konce roku 1914 ve Francii a začátku roku 1915 v Anglii. S ohledem na nové možnosti fotografického mapování prostoru se vojska v první světové válce musela skrývat jiným způsobem než dříve. Poprvé se vojáci potřebovali ukrýt nejen před nepřátelskými vojáky, ale také před fotografickými technologiemi, kterými se je protivník snažit vysledovat. Slovo kamufláž se rychle vžilo: vystihovalo trend na bitevním poli i mimo něj, a to v celé společnosti.

Během svého výzkumu jsem zjistila, že se fotografie od konce devatenáctého století – a také s tím, jak se stávala součástí zkoumání přírody – měnila. Lidé se jinak dívali na zvířata a proměňoval se i způsob, jak o nich uvažovali. Fotografie se stala způsobem, jak se dívat, a tedy něčím, před čím se můžeme také ukrýt.

Co se týče všeobecně známých textilních vzorů, které mají sloužit jako kamufláž – ty se staly běžnou součástí současných módních aplikací; především v souvislosti s výrobou pro armádu a s kulturní apropriací v době vietnamské války a po ní. Za kulturní re‐apropriaci pak můžeme považovat pronikání těchto prvků do „vysoké“ módy hlavního proudu, ke kterému docházelo v posledních desetiletích. Ve světě módy můžeme kamufláž pojímat v ironické binární opozici mezi vyčníváním a splýváním. Tyto vzory a textilie jsou ale jen částí příběhu – jedna z tváří systému a praktik, které dohromady tvoří kamufláž. Ostatně uniformy s kamuflážovým vzorem byly zavedeny jako standard až po druhé světové válce a stále probíhá debata, zda jsou vůbec dostatečně účinné.

Kromě teoretické práce zaujímá téma kamufláže významné místo také ve vaší umělecké tvorbě, například ve zmíněném filmu Blind nebo ve filmu Sniper: Scout [Ostřelovač: lovec]. Jak jste dospěla k problematice mimikry a kamufláže, kterým se věnujete v tak velké míře?

Vždy mě zajímaly pokožky věcí. Desítky let jsem se v próze, fotografii a filmu věnovala živým povrchům, které vytvářejí naše těla a mysli. Můj zájem o kamufláž vychází z fascinace zvířecími kůžemi, například vycpáváním nebo diorámami (na nichž jsem také stavěla svůj předchozí velký projekt). Svým způsobem toto téma rozvíjím také v projektu o oblečení z druhé ruky; jeho součástí bude kniha, několik filmů a dílčí projekt Morfologie, s nímž souvisí současná výstava v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Výstava potrvá do konce léta a pracuji v ní rovněž s textiliemi a praktikami vázanými na představy o užitečnosti a zakrývání. Dopouštím se například re‐apropriace plachet na auta, které se mimochodem vyrábějí z kusů vyřazeného oblečení. Pro mě se materiál stává – mnohdy bohužel přehlíženým – uměleckým médiem. Oblečení z druhé ruky, a to se týká i použitých uniforem s kamufláží, může někdy přenést prvky identity předchozího nositele na tělo toho současného. Kamufláž zakrývá celé tělo, může tedy dosáhnout dočasného vymazání původní identity. Uvažuji o identitě a o tom, jak je zapisována na naší kůži a vrstvách, které vršíme na ni – tyto motivy v mém díle znovu a znovu vyplouvají na povrch. Řada otázek, které mě zajímají, jsou dosud jen implicitní a vymykají se specifické literární formaci. Svým způsobem chápu svoji práci jako cestu k osvětlování určitých témat a otevírání myslí lidí, aby lépe vnímali přehlížené aspekty artefaktů, které nás obklopují a kterým se mnohdy nevěnuje patřičná pozornost: kůžím, jež zahazujeme, kamuflážovým materiálům, hromadám hadrů, sto let starým poškrábaným fotografiím a tak dále.

Pokud jde o umění a estetickou produkci v kontextu mimikry, považuji kamufláž za velmi užitečný, provokativní způsob, jak uvažovat o multimediálních uměleckých dílech, která vznikla, řekněme, v uplynulém století. Začala jsem pracovat na výstavě Hiding in Plain Sight [Co se skrývá před našimi zraky],na níž se hodlám věnovat současnějším projevům. S tématem kamufláže zajisté pozoruhodným způsobem pracuje kubismus; ostatně mezi prvními návrháři kamuflážových materiálů v první světové válce byla řada kubistických malířů. Dlouhodobě také uvažuji o možnostech kamufláže jako rámce pro chápání experimentálního filmu.

V dnešním světě, plném pokročilých technologií a metod špionáže, se biometrika i zaměřování rychle vyvíjejí:daří se kamufláži držet krok se sílícím zbrojením na moderním bojovém poli i v souvislosti s vývojem měst?

Je pozoruhodné, že v posledních letech se odehrálo několik skandálů, když se některé vlády rozhodly vynaložit velké náklady na oblečení vojáků a „nové“ kamuflážové vzory, které byly spíše módní, než aby fungovaly jako funkční prostředky krytí na bitevním poli. Ve Spojených státech se nedávno řešila velká kauza s nepřiměřenou vládní investicí 28 milionů na výměnu všech uniforem afghánské armády; tyto uniformy mají kamuflážový vzor, který určil jakýsi armádní důstojník, protože se mu zdál „stylovější“ než ten na starých uniformách. Nový vzor je ale v terénu méně funkční, hodí se spíše do džungle (pracuje s výraznými odstíny zelené), a ne do země, již pokrývá převážně poušť.

Možná má kamufláž potenciál pro pasivní odpor vůči „dromokratickému“ státu, o němž psal kulturní teoretik Paul Virilio. Měl na mysli stát založený na biopolitické kontrole, která „filtruje tekuté masy a pokusy o průniky migrujících hord“. V čem spatřujete budoucnost kamufláže vznikající podle hesla DIY?

Nelze přehlížet dialektický aspekt interakce mezi člověkem a strojem, stejně jako mezi člověkem a jeho mediálním prostředím, z nichž vzniká specifické tvůrčí rozhraní. V podstatě jde o machinimu, což je postup, při kterém se počítačový hráč nabourá do struktury hry, aby v ní mohl vytvářet vlastní narativy. Ve vývoji kamufláží sice najdeme i průlomy a hybatele, ale většinou se měnily díky práci celé třídy kamuflážistů, kteří po generace pracovali pro armády řady států. Kamufláž není jako nůž nebo pistole, nevyrábí se masově, neprodává se v krabicích s přibaleným manuálem, nepojí se s výcvikem. Skládá se z aktivní, pohyblivé sítě postupů, technologií a technik, které musí (znovu)zavádět rozliční hybatelé. Kamufláž je ve své podstatě vždy DIY.

Z angličtiny přeložil Antonín Handl.

Rozhovor byl poprvé otisknut v  magazínu A2, č. 15, 2017.