"Hermetická svatba je alegorizována příběhem lásky dvou dětí mořského krále, vášnivého Gabritia a jeho subtilní sestry jménem Beya. Jsou spolu uzavřeni v trojdílném skleněném paláci. Gabritius zemře láskou, Beya nad něj vystoupí, zcela ho pohltí a změní svou přirozenost. Jméno Beya je odvozeno z arabského „al bayda", bělost, tedy Merkurius; jméno Gabritius z arabského „kibrít", síra. Beya je „nebeská voda", „zelený lev". (Fulcanelli cituje N. Flamela, podle něhož se příroda raduje, když se muž spojí s ženou, a dodává, že ke zrození „nového Jeruzaléma" dochází po divoké kopulaci.
Hermetická svatba  tak jako Hieros gamos spočívá ve spojení protikladů. Klíčem je zde živel vody, o níž Philalethes říká: V merkuriální vodě čili duchu se skrývá sůl (Nodus sophicus enodatus, 1639). Merkuriální voda je „zelený lev", „nebeská voda" (aqua regis, „voda ráje", „silná voda", aqua fortis, lučavka). Philalethes (citován Fulcanellim) dále říká: „Celé tajemství spočívá ve vodě, která, jakkoli je jediná, není jednoduchá, je spíše složená, sesazená, jmenovitě z nádoby a ohně, k nimž se připojuje svazek či manželství." Mluví-li se v alchymii o nádobě, ohni a peci, rozumí se tím vždy  voda: to vše dohromady, praví Fulcanelli, je „jediná voda". V hermetickém manželství jde tedy o proces, v němž se cosi uvolňuje, aby bylo dosaženo tvořivé jednoty; muž ve spojení s ženou jsou předurčováni k tomu, aby tuto jednotu vytvořili, sami o sobě jsou jen jejím předpokladem".

Prof. RNDr. PhDr. Zdeněk Neubauer, CSc. byl filosof a biolog, zabývající se mimo jiné vztahy mezi vědou, filosofií, hermetismem a křesťanskou filosofií. Od roku 1990 přednášel na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, v letech 1990 až 1996 byl vedoucím katedry. V roce 1991 se stal docentem obecné biologie, v roce 1992 profesorem; obě řízení absolvoval na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Byl synem profesora státního práva brněnské univerzity Zdeňka Neubauera (1901-1956) a jeho ženy Štěpánky (rozené von Makowski), rovněž právničky, bratrem profesorky Kamily Bendové, přednášející logiku na Filosofické fakultě UK a švagrem filosofa a disidenta Václava Bendy.

Na Přírodovědecké fakultě UK v Praze vystudoval biologii, svou počáteční touhu obírat se mykologií (bizarní svět hub jej vždy fascinoval), již později zaměnil za mikrobiologii, v níž graduoval v roce 1965. V letech 1967-70 působil ve slavné Mezinárodní laboratoři pro genetiku a biofyziku v Neapoli, kde se zabýval zejména studiem bakteriofága lambda, teoreticky neobyčejně významného bakteriálního viru. Po návratu graduoval v roce 1971 na Filosofické fakultě UK v oboru filosofie.

V této době začal publikovat vlastní texty z oblasti filosofie a rozhraní filosofických a biologických disciplín, většinou v samizdatu nebo v zahraničí, někdy i pod pseudonymem Sidonius. V roce 1982 opustil pro své nekonformní postoje univerzitu a živil se jako programátor v podniku ČKD, kde tou dobou působila i řada dalších disidentů. V roce 1990 založil Katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK, kterou řadu let vedl, od roku 1991 jako docent, od roku 1992 jako profesor, a kde i po svém penzionování dále působil.

Je autorem zhruba pětadvaceti knih a sborníků a svými přednáškami a publikacemi hluboce ovlivnil jednu českou intelektuální generaci. Zabýval se filozofickými problémy biologie a fyziky, epistemologickým významem tvaru a tvarovosti a rolí mýtických a symbolických motivů v poznání. Jeho další práce se týkaly kultury, mysli a těla, vědomí a nevědomí, religionistiky, hermeneutiky a hlubinné psychologie. V roce 2001 získal cenu nadace Vize, v roce 2008 cenu Toma Stopparda za esejistiku. S manželkou Marií Svobodovou, terapeutkou, žil v Praze-Podolí.

Zdeněk Neubauer byl nejen špičkovým obecným biologem s dalšími velikými přesahy do filosofie, teologie a jiných humanitních oborů, ale v pravém slova smyslu také prorokem a básníkem v nejarchaičtějším a nejpůvodnějším smyslu tohoto slova – z dob, kdy „básník“ nebyl autorem rýmovaných veršovánek, ale tím, kdo ve stavu vytržení sděloval lidu, jak je to ve skutečnosti se světem, bohy i lidmi.
Mohu s dobrým svědomím prohlásit, že jsem nikdy nepotkal člověka, který by byl tak archetypálně silný, ba v nejpůvodnějším slova smyslu mýtický, jako byl právě on. Poznání je totiž jen jedno a skutečnost, že se nám beznadějně fragmentovalo na přírodovědu, filosofii, beletrii, náboženské vytržení, cestování a kdoví co dalšího ještě, je skličující. Navíc mezi těmito jeho větvemi existuje sotva jaká smysluplná komunikace: jedna vnímá druhou jako neblahý žvást, nezávazné plácání, suchopár míjející podstatu věci či zlovůli prostou. Tím více je třeba ocenit někoho, kdo navzdory trendům doby tuto jednotu poznávacího procesu reprezentoval, a to jaksi přímo bytostně.

Autor: Stanislav Komárek (lidovky.cz)