"Možná, že o hudbu ani nejde. Asi to bude tím, že sám nevím, co to slovo přesně neznamená. Až to budu vědět, tak s tím praštím. Tedy – někdy je i něco slyšet, ale není to tak podstatné a někdy je i něco vidět, ale to taky není tak podstatné. To, co navozuje dojem, že se snad přece jen jedná o koncert, jsou lidé."
Marian Palla, 1993
"Jak zalichotit tlusté ženě
Skoupíme všechny dostupné knihy o baroku, vystříháme z nich obrázky a vylepíme jimi záchod. Potom pozveme tlustou ženu na návštěvu. Otevřeme láhev červeného vína a naléváme jí tak dlouho, až odejde na záchod. Po jejím příchodu okamžitě vycítíme, jak je polichocena."
Marian Palla, 1993
Jak jsem začal věřit v okultní vědy
Tak jsem se smál, až mě má přítelkyně musela okřikovat: „Ráno vstávám, co blbneš!“ Posadil jsem se na posteli a zajíkaje se smíchem jsem jí musel oznámit, že se mi zdálo o tom, jak mi narostl další prst: „No jo, to jsi celý ty!“ komentovala to a obrátila se na druhý bok. Ráno jsem vstal, udělal si snídani, vynesl kocoura na nádvoří, protože jsme zrovna v tom čase bydleli na zámku, vyčistil si zuby a obul se. Potom jsem udělal krok pro klíče a bolestí kvikl. Levá noha mě ukrutně bolela. „Asi kamínek,“ napadlo mě. Sedl jsem si, vyzul botu a pořádně ji vytřepal; nic z ní nevypadlo, a tak jsem se zadíval na svou nohu a vyděšeně začal počítat… raz, dva, tři, čtyři, pět, šest…! A znovu… raz, dva, tři, čtyři, pět, šest…! No měl jsem tam o jeden prst víc, sice to byl asi druhý malíček, ale stejně se do boty nemohl vejít. Zadíval jsem se úplně odevzdaně na ledničku a snažil se nabýt ztracenou rovnováhu. Dobře, mám šest prstů na noze a nemohu si obout boty a jít do práce – shrnul jsem situaci – a zavolal do práce: „Dnes nemohu přijít.“ „Jste nemocný?“ zeptala se sekretářka. „Ano.“ „Co vám je, jak dlouho budete neschopen?“ „Narostl mi na noze šestý prst…,“ zkoušel jsem, jak mě to naučila maminka. Položila sluchátko, a tak jsem se vydal k doktorovi, nohu jsem si zavázal šátkem a odkulhal na středisko. „Tak co vám je?“ zeptal se starý doktor a vytáhl naslouchátko na plíce. „Narostl mi šestý prst.“ „Ha, ha, ha,“ smál se doktor. „Opravdu, doktore, v noci se mi zdálo, že mi narostl, a ráno jsem ho tam měl.“ „Mladíku, a kdyby se vám zdálo, že vám narostl druhý penis, také byste šel k doktorovi?“ „No, kdyby mi narostl, tak bych šel.“ „Ha, ha, ha, proč byste, mladíku, chodil s dvěma penisy k doktorovi, já být váma, tak si je užiju oba dva.“ Potom jsem si odmotal šátek a ukázal doktorovi nohu. „A sakra!“ Doktor mi prohmatal nohu a napsal nějaké prášky se slovy: „To víte, tohle vám nepomůže, ale zase se to nezhorší.“ Poslal mě za specialistou. Tam jsem nešel, můj další prst se mi zalíbil, a dokonce jsem mu sem tam, když jsem kulhal domů, říkal něžně „baby“. Potom jsem zavolal své přítelkyni: „Nemohu tě vyzvednout v tom baru, jak jsme se domluvili, protože mi narostl další prst na noze, jak se mi zdálo v noci.“ „Kecáš!“ ozvala se. „Jestli mě nevyzvedneš, tak se opiju a přijdu pozdě!“ Dokulhal jsem domů, lehl si do postele a usnul. Přišla k ránu. Snažil jsem se jí ukázat nohu, ale odmítala se na ni podívat; vlezla do postele, obrátila se ke stěně a potom se mi zdálo, že mi narostl druhý penis.

Florián
Ani už nevím, jestli jsme se jmenovali s dlouhým, nebo s krátkým „a“. Může za to jeden dřevěný sud, Milan Magni, Petr Kvíčala a já. Postávali jsme z neznámých důvodů za končící komunistické éry kolem popraskaného sudu u mě v ateliéru v Rousínově, když kdosi z nás nadhodil, že bychom mohli založit hudební skupinu, když už tady ten sud je. Bylo na něm bílým vápnem napsáno „Florián“, ale nikdy jsme na něho nehráli, neboť byl seschlý a poněkud rozvalen.
Také jsme nikdy nezahráli na žádný hudební nástroj, jelikož jsme se nechtěli zdržovat s nějakým nacvičováním. Zkoušky jsme si hned z kraje zakázali z obavy, že bychom se mohli něco naučit a potom to zapomenout. V úvahu připadalo jen seno, klacky a kameny. Asi po hodině „hraní“ jsme zjistili, že by to šlo a potom jsme už jen jezdili po koncertech. Pamatuji si na několik akcí, například jsme vezli stoh sena do Prahy, v Bratislavě hráli na živého kapra tak, že když Magni vytáhl kapra z kbelíku s vodou a nechal ho plácat na podlaze, sám strčil hlavu do kbelíku a dusil se stejně dlouhou dobu, aby odvrátil kritiku ochránců zvířat. V Domě umění v Brně jsme hráli na živých koní a četli western „Ve znamení hada“ (J.Jiráň, M. Palla) s živou krajtou, nebo četli medvídka Pú na Hermitu v Plasích u Plzně s bílou kozou.
Abych shrnul význam skupiny Florián, musel jsem se zamyslet: Skupina Florián soustavně opovrhovala publikem a zabývala se jen sama sebou, tak jak to v umění ostatně má bejt, proto o ní lid dosud neví a ani nebude vědět, na což jsem docela pyšný.
Střelice 18.11.2017 Marian Palla
Moravské bratrstvo Florian praktikovalo na konci 80. a začátkem 90. let jakousi endemickou praxi života, hudby, divadla, folkloru všedního dne. Kmenovými členy byli Marian Palla, Petr Kvíčala a Milan Magni, nicméně Florian vyrůstal z širší kulturní geologie Brna a okolí. Jejich poetika navazovala (samozřejmě zprostředkovaně) snad na aktivity hnutí arte povera (chudého umění), nebo možná amerického a evropského Fluxusu (La Monte Young, Emmett Williams, George Brecht, Robert Filliou) případně na některé umělce českého neoficiálního umění normalizační epochy, jako jsou Jan Steklík, Jiří Valoch, Evžen Brikcius, Dalibor Chatrný, Karel Adamus, snad Pavel Buchler? a další). Ale Florian byl ve všem poněkud radikálnější, stoičtější a více anarchistický. Nakonec Marian Palla zmiňuje ve svém textu, že u zrodu skupiny byl SUD! Snad Diogenův sud? nebo sud, na kterém se zachránil hrdina povídky Maelstrom Edgara Alana Poea? V Plasech se Florian představil v roce 1993 a 1994, ale bez Milana Magniho. Představení v kapli sv. Benedikta v roce 1993, včetně vypouštění motýla, čtení z knihy Medvídek Pú v roce 1994 floriáni doplnili několika samostatnými akcemi, například symposiem, kde Marian Palla pohostil všechny zavináčem a žloutkovým věnečkem v letním refektáři a Petr Kvíčala sypal pískové ornamenty na dlažbu křížové chodby.
Miloš Vojtěchovský, prosinec 2017, Motol

Marian Palla se narodil v roce 1953 na Slovensku, vystudoval brněnskou konzervatoř a hrál 15 let na kontrabas v orchestru Janáčkově opery v Brně. Paralelně se věnoval výtvarnému umění – hlavně kresbě, malbě a objektům, improvizované a experimentální hudbě a psaní. Od roku 1994 do roku 2011 učil na katedře environmentu Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Jeho práce vychází z tradic humoru, dadaismu a nonsensu. Napsal a vydal jedenáct knih a je jednou z klíčových osobností generace, která formovala neoficiální kulturní život v Brně od poloviny 70. let. Žije ve Střelicích u Brna.

Petr Kvíčala se narodil v roce 1960 ve Svitavách, od poloviny osmdesátých let až do současnosti se zabývá hlavně malbou a ornamentem. Jeho rukopis a rejstřík tvoří geometrie a ornament, linie jako jsou vlnovky, lomené linie, smyčky. Kombinuje je, zmnožuje, překrývá a vrství. K abstraktnímu a radikálně redukovanému jazyku i barevnosti jej přivedly prožitky krajiny a lidového umění. Kvíčala v 80. letech experimentoval s různými obory: psal texty inspirované zážitky v krajině, kreslil jednoduché náčrtky polí a působil v několika uskupeních, zabývajících se minimální a konkrétní hudbou, jako je právě skupina Florian, nebo Měkkohlaví (Karel Adamus, Dalibor Chartný, Vácalv Malina, Jiří Valoch, Miloš Šejn a Jiří Šigut)

Milan Magni se narodil roku 1960 v Jihlavě, občas kreslí a zabývá se i grafikou, keramikou a prací s dřevem. V letech 1986 až 1994 působil na LŠU (ZUŠ) J. Kvapila v Brně, 1994 až 2001 vedl ateliér nefigurativní malby na Ped. fak. MU v Brně, byl spoluzakladatelem výtvarné skupiny Měkkohlaví a intermediálního uskupení Florián. Své práce vystavoval doma i v zahraničí, jeho tvorba je zastoupena ve státních i soukromých sbírkách v ČR, Itálii, Francii, Polsku a na Slovensku, kde absolvoval také několik stáží a tvůrčích pobytů. Působí také jako novinář se zaměřením na víno a životní styl, je certifikovaným degustátorem podle DIN, ÖNORM a ISO. Žije a tvoří ve Svatoslavi.