Hned jak to šlo, chtěl tatínek, abych si udělal řidičák. Věděl, že s ním rád jezdím na návštěvy, a těšil se, že si tam bude moci dát nějakou tu skleničku a já ho pak odvezu domů. Ale já jsem nechtěl. Nechtěl jsem dělat otroka a také jsem byl hrdý na to, že jsem chodec. O pár let později mi ho ale začalo být líto, a tak jsem si potajmu řidičák udělal a dal mu ho k narozeninám. Pak jsem ho vozil (pokud jsem mohl). Na krátkou dobu jsem mu tak splnil alespoň tento sen. Když jsem dostudoval a táta mě podle svých představ jako sochaře ,,vybavoval“ do života, koupil mi auto – Škodu 105 L. Ta se pak na patnáct let stala mou nedílnou součástí – společníkem mým i naší rodiny. Prožili jsme toho s ní tolik, že když začalo být nevyhnutelné něco změnit, nešlo jen tak ji prodat. Stala se členem rodiny, naší součástí, námi. Když jsem pro ni vymyslel to ,,konečné řešení“, dal jsem ji do pořádku (koupil dokonce nový karburátor), umyl ji, rituálně v ní naposledy provezl celou rodinu naší Marxovou ulicí, a když se s ní všichni plačíc rozloučili, vyrazil jsem libušínskou kaštanovou alejí do Bubce.

Kaštany Jírovce mají nejmagičtější sochařské plody. Kdo někdy vysekával (nebo jinak dobýval) odlitek z formy, ví o čem mluvím. A listy. A ty květy! Před chalupou v Jeřmanicích, kam jsme jezdili do mých osmi let, stály dva kaštany. Na kládě spojující jejich koruny visela střídavě naše houpačka a koule na ruské kuželky. I na rohu nad tátovým atelierem v Praze, kde naši bydleli, když jsem se narodil, stál a pořád ještě – nově ořezán – stojí kaštan. Mimo to můj největší kamarád na gymplu se jmenoval Martin Jírovec.

V roce 2001 jsem byl pozván na sochařské sympozium do Bubce v Praze. Jak se ve mně pořád melou ty sochařské touhy, těšil jsem se, že si zase pořádně čuchnu k řemeslu. Několik měsíců předem jsem se do Bubce zajel podívat, abych zjistil, jak to tam vypadá, vybral si krásný kaštanový kmen a za zbývající dobu do něj vymyslel sochu. Když jsem přijel na začátek sympozia s posháněným vercajkem na dřevo, zděsil jsem se. Na celém kmenu vyrašily zelené listy. Manifestace touhy zelenat se, žít. To nešlo. Mé ekologické vědomí paralyzovalo mé sochařské srdce, mou touhu nořit se do materiálu, a já věděl, že tohoto kmene se těmito nástroji nemohu ani dotknout. Že se musím radovat společně s ním, že jediné, co s ním mohu udělat, je podpořit velkolepost tohoto jeho posledního vzepjetí.

I když se většinou podobným svodům ubráním, dal jsem tenkrát vzniklému objektu takový ,,diskurzivní“ název:

,,CHTĚL BYCH MÍT DOMA KVETOUCÍ KAŠTAN, aneb PRVNÍ VÍTĚZSTVÍ UMÍRAJÍCÍ PŘÍRODY, aneb NANEBEVZETÍ ŠKODOVKY, DOKONCE; un-ready made.“

Pak jsem ho ale změnil.

P. S. Když jsem na Dopravním inspektorátu auto odhlašoval a nepřinesl státní poznávací značky, přijali moje písemné zdůvodnění, že je nemohu odevzdat, jelikož se staly nedílnou součástí uměleckého díla, a auto odhlásili.

P. P. S. První auto – Fiat Polski 125 P/1300 – jsem 2. 11. 2000 daroval Divusu, jakožto vydavateli časopisu Umělec poté, co mě vybrali mezi Top 10 českých umělců. Každé ocenění musí přeci být po zásluze odměněno. Zahrálo si v jednom šíleném filmu produkovaném výše uvedeným nakladatelstvím, a pak ho vzala velká voda (povodně roku 2002). Druhé auto – Škoda 105 L – nanebevstoupilo 16. 6. 2001 a třetí – a poslední auto – FORD Sierra-Ghia bylo manifestačně prodáno za sníženou cenu prvnímu zájemci 20. 3. 2003 jako součást Libušínské chodecké iniciativy.

Martin Zet, 27. 1. 2005 v Libušíně