Když
dostanu
v plen
celý dům
vyjádřím
celý
svět

(Kniha povzdechů, 14. 8. 2017.)

Všeckomožný
(kontemplace sestává z pěti částí)

· 90 minut, VHS video na monitoru, zvuk, valouny, zrcadla
· Oves zasetý do hlíny na oltáři v kapli sv. Benedikta, intervence
· Freska v kapli sv. Bernarda ozvučená záznamem zpěvu skokana skřehotavého, zvuková instalace
· Moře, Negativy polaroidových portrétních fotografií, instalace
· Děti, sebe a VŠECKOMOŽNÝ zaznamenal Martin Zet, kniha

V kapli velebí skokan skřehotavý pramínek na fresce zobrazující svatého Bernarda z Clairvaux, v levé místnosti vedle kaple sv. Benedikta tisíce reverzně polaroidových tváří hledí přes strop do objektivu nebe (moje první contrapicado), lupa je žárem prohýbá, plujícím paprskem vlní. Naproti hučí a každým kamenem, každou cihlou ochozu rezonuje opakující se záznam kremace, barvy tříštěné zrcátky negativní, drone – pozitivní.

Na benediktinském oltáři klíčí oves. Vyroste, zvadne a odneseme ho s Milošem ven pod jabloně. Byl tam i po čtyřech letech, když jsem byl v Plasech naposledy. Stejnojmenná knížka (v nakladatelství Dragon Press připravil Martin Busta) se rozdala 5. května 1995. Kamarád z Marxovy ulice – Jožka Kunc přijel s Evou Velorexem, nahý Alex Švamberk s kapelou Tonton Macoutes samploval žáby z kazety, co jsem koupil v Národním muzeu, Jan Brichcín, který s Vaškem Hronem pomáhal s přípravou videa, točil dokument.

M. Z., 17. srpen 2017

Rozhovor s Martinem Zetem

Radka Schmelzová: Kdy ses do Plas dostal poprvé?

Martin Zet V devadesátém třetím. Vzal mě tam Igor Hlavinka. První člověk, se kterým jsem se v Plasech dal do řeči byl, Gert de Ruijter, s tím jsme kamarádi doteď.

RS Igor tě tam pozval?

MZ Řekl mi, ať jedu s ním. On tam jezdil od začátku. Já jsem o Plasech taky slyšel už v devadesátém druhém.

RS Jak jsi se to dozvěděl?

MZ Někdo mi říkal, že se tam něco zajímavého děje, možná právě Igor, ale my jsme ve stejném čase s kamarády pořádali třetí – a poslední – ročník mezinárodního sympozia Špejchar v Křešicích. V roce devadesát tři jsem se začal rozhlížet, co dalšího se u nás děje.

RS Tedy v roce 1993 a potom jsi tam už jezdil pravidelně, nebo jsi tam pracoval pravidelně, nebo jsi jezdil na vernisáže?

MZ Jezdil jsem tam, když jsem mohl, protože se mi tam strašně líbilo. Něčeho jsem se účastnil, na něco jsem se jezdil jen podívat. Někdy jsem jel navštívit lidi, co to organizovali, Martinu Tomáškovou, Miloše Vojtěchovského.

RS Proč si myslíš, že lidi považovali Plasy za důležité?

MZ Že byly důležité, mi docházelo až ke konci, nebo až potom. Tak to bývá, že člověk o hodnotách začne přemýšlet, až když jsou ztracené. Rozhodně jsem tam nejezdil proto, že by byly „důležité“, co se týká kariéry nebo v nějakém užitném smyslu, ale proto, že jsem se tam cítil fajn, a ty lidi, co to dělali, jsem měl rád. Že to bylo důležité, jsem si uvědomil s přibývající možností to srovnat s jinými zkušenostmi na jiných místech. Až potom člověk viděl, že to bylo skutečně koncipované hodně jinak. I to místo, ze začátku ta kombinace s místem, vytvářela tu výjimečnost.

RS Když jsi říkal, že později si už měl možnost srovnávat, můžeš si vzpomenout na místa, se kterými by se to dalo srovnat?

MZ Šlo by to srovnat. Třeba Schrattenberg v Rakousku.1 Tam je to také poměrně otevřené. Ale v Plasech nebyla ta nezbytnost, aby každý něco „udělal”. To vlastně na Plasech bylo to pěkný, že umělecká produkce nebyla na prvním místě. Vždycky nějaké výstupy byly, individuální motivace nakonec všechny dotlačily k tomu aby něco udělali, ale když člověk neudělal nic, nic by se nedělo. …Takové setkávání lidí. Pro mě byly důležité akce, které pořádala Biljana Petrovska-Isijanin v Bitole v Makedonii2, kde to nebylo fixované na jedinou budovu nebo jeden komplex. Měli jsme v plen celé městečko. Bylo to komornější, méně lidí a kratší čas. Co se týče setkávání s lidmi, byla pro mě určující rezidence Art Omi3 v Americe. Tam jsem potkal někoho, kdo byl z ještě „východnější” Evropy než já, z Litvy – Redase Diržyse, se kterým jsme už ledacos natropili.

RS A co jsi v Plasech konkrétně dělal? Nebo jestli si vybavíš, co pro tebe bylo zajímavé?

MZ Zajímavé tam pro mě bylo všechno. A co jsem tam dělal já? Od kamene, který vymezuje střed rajského dvora (Podzemní vody, 1995) až po vaření čaje. Miloš mi také nabídl, že jsem mohl v konventu udělat samostatnou instalaci (Všeckomožný, 1995), to pro mě byla zlomová zkušenost

RS Jak na tebe působila architektura kláštera?

MZ Je to taková směsice dobra a zla. Je úchvatná, velkorysá, přitom ďábelská, můžeš tam mít... divný pocity. Celé to místo už tím svým počátkem je podivný, kolem byly močály. Močály jsou tradičně spojované s nečistými silami. A ti cisterciáci uprostřed močálu zahájili evangelizaci kraje. A ne zrovna skromným způsobem. (4) Včera jsem o tom také mluvil v Opavě, tam je – teď se tomu říká – konkatedrála5, postavená německými rytíři a vlastně to je krásná architektura, velikánská, strašně vysoká, ale já nechápu, proč je na našem území. Třeba v Itálii, kde mají teploučko, velký prostor znamená něco jiného, ale u nás velký prostor, stejně jako v drtivé většině Evropy, znamená zimu. V pravoslaví, kde většina chrámů, snad až na chrám Krista Spasitele (nově postavený v Moskvě), většina prostorů určených ke kontemplaci, jsou příjemné, malinké budovy, tajemné v takovém příjemném smyslu, i když tam moc světla není, tak tam člověk pookřeje. A voní to tam včelím voskem. U nás vstoupíš do chladného, obrovského, studeného prostoru, který je do různé míry vyzdobený. Já nevím, proč to potřebujeme zrovna takhle.

MZ Já tohle dodnes nemůžu pochopit. Všichni se snažili, aby nebyli součástí jenom české scény, ale když stačí udělat dva kroky, aby se mohli setkat se zajímavými lidmi… nevím, vyvíjíme šílené aktivity, vyjet někam jinam... Jestli to není tím, že lidé sem byli jakoby importovaní, ti ze zahraničí, a tím ztratili přitažlivost. Vím podle sebe, že častokrát, když je tady výstava někoho „z venku“, tak na ni nejdu. Ale když jsem „venku“, tak se na ni podívat jdu. Je to takové zvláštní dělení, když mám pocit, že je to snadnější, tak to opomenu a když jsem „venku“, tak jsem otevřenější, zvědavější… nebo… doma na člověku leží masa drobných povinností, co máš dělat, co jsi neudělal a pak není čas na důležité věci... Je také fakt, že když jsem do Plas přijel poprvé, tak jsem nevěděl, co se děje, na co se mám koukat, jak se v tom orientovat. Obvykle někam přijedeš, rozhlédneš se a přibližně víš, o co běží, ale tím je také výměna informace uskutečněná, a není potřeba se tím dál zabývat. Tady jsem vlastně do poslední chvíle nemohl říct, že vím, o co jde… (smích) a nevím to ani teď... Leží to v nějaké jiné úrovni mysli, nemám potřebu, když zrovna nemám co dělat, sedět a zabývat se tím, o co v Plasech šlo. Nějak to bylo, nějak se to tam stalo. Možná, že časem začnu, ale zatím tedy ne, nepotřebuji to rozebírat, hodnotit a dobírat se verbálního zdůvodňování.

RS Nicméně ten rozhovor začal tím, že Plasy byly zajímavé kombinací místa a lidí.

MZ Ano, to místo je silný. Ale lidi jsou důležitější. A když se lidi vyskytují v zajímavém místě, tak je to umocněné. Ale i nezajímavé místo je pak důležité. Stačí, když se nějaký charismatický jedinec odstěhuje kamkoliv, a místo začne přitahovat lidi. A už se zase budeš ptát, proč zrovna sem, že jo? (smích)... Miloš je někdo, kdo to okolo sebe vytváří pořád. Skončily Plasy a byla Jelení. Je to člověk, který má ten dar a myslím i poslání dělat komunitní projekty, takže v Plasech byl klíčový. Ale byli tam i další, kteří tomu byli ochotni obětovat kus svého života. ….. MZ Je to vlastně zajímavé, skutečně když po mně chceš, abych o tom mluvil, tak se ve mně probouzí brzda, abych o tom spíš nemluvil. Je to na nějaké mimoverbální úrovni a když se o tom mluví, všechno zní hloupě... To neznamená, že by se z Plas měla udělat tabuizovaná modla 90. let. Jen se mi nechtějí hledat definice, a když je hledám, tak proto, abych ti vyšel vstříc. Ale nemám potřebu to definovat, je to takový čarodějnický... ...Teď nastal generační posun, takže už to tak není, ale jednu dobu, když jsem někam přijel, jakmile jsem řekl, že jsem z Čech, tak se ptali, jestli znám Plasy? Dnes téma ani site specific už nejsou zaměřená jen na historické budovy. Ale generace současných čtyřicátníků, padesátníků… mezi nimi to rezonovalo. Podstatné určitě je, že to v Plasech nebylo prvotně zaměřené na výtvarné umění, spíš na propojování uměleckých disciplín: zvuk, hudba, světlo, tanec, pohyb, ty tam byly přítomné, někdy i dominantní. Nešlo tam výlučně, ani primárně o vizuální umění

Praha-Masarykovo nádraží, 4. 5. 2007, 7:30 hod

(části z rozhovoru Radky Schmelzové s Martinem Zetem, redakce Miloš Vojtěchovský a autor)

Martin Zet (*1959) je výtvarný umělec, vydavatel knih a performer. Působil jako vedoucí Ateliéru videa Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Zet prošel sochařským studiem na AVU v Praze, postupně se přiklonil k pojetí umění jako otevřeného, tekutého gesta. Jeho práce často připomínají metaforu. Ve svých performancích, instalacích a akcích nechává většinou působit čas jako průběh; trvání a entropie a čas jako tvůrce stop paměti či minulosti. V prvním případě je čas procesem, pohybem či proměnou, v druhém stavem, obrazem, reprezentací. Do Plas přijel poprvé v září roku 1994 na vernisáž symposia Fungus a potom se vracel pravidelně.