Sólové a společené vystoupení se
Sdružením multimediální tvorby Znamení kruhu.
v 16hod a ve 20 hod
sobota 24.9. 1994
Kaple svatého Benedikta a ambit konventu

---

"Orloj snivců je hudební nástroj - variabilní zvuková instalace  z nalezených kovových objektů, umístěných na polystyrénových rezonátorech. Orloj je spojený s Orchestrem země snivců, hudebním tělesem, v roce založeným bratry Jaroslavem a Michalem Kořánem a pianistou Markem Šebelkou v roce 1992. Jde o improvizaci s proměnlivou hráčskou sestavou. První koncert Orchestru se uskutečnil v létě 1992 během sympozia Hermit v klášteře v Plasech. Nejpříhodnější dobou k hraní Orloje snivců je západ slunce. Prchavý moment, korespondující se zvukem, charakterem hudby a cítěním hráčů, kdy na sebe působí množství tónů a alikvót. Pro poslech Orloje je potřeba ticho, klid, vhodná akustika a příhodné prostředí. Teprve pak může nastat vzájemné porozumění mezi hráči a posluchači a zvuk nástroje se propojí s prostorem. Je to jako pouť, cesta zvukem."

Jaroslav Kořán, Michal Kořán, 1992

Mezi kdákáním slepic, štěbetáním husí, štěkáním psů a mňoukáním koček zaznívá "Šumavský cinkál", prázdninový objev snivce Jaroslava Kořána v po šumavských Mačicích.
Spolu se snivcem Michalem Kořánem ho pak léta zdokonalují a rozšiřují do zajímavější podoby trpělivým výběrem železných tyčí, roubů, hřebů, plechů...
Jako "Orloj snivců" a s třetím snivcem Markem Šebelkou, se tato podivná instalace poprvé představuje na vernisáži výstavy "V dimenzích prázdna" 18.března 1992 v olomouckém Vlastivědném muzeu.
Původní tříčlenná sestava se postupně proměňuje: Na duo bratří Kořánů, solové hraní J.K., na trio s Terezou Roglovou a Richardem Horkým, pozdeji s kytaristou Romanem Plischkem. Nepravidelně pak s new yorským výtvarníkem a výrobcem vlastních hudebních nástrojů Michaelem Deliou nebo dalšími hosty… V poslední době se zpěvačkou a perkusionistkou Milli Janatkovou.

"Když snivec snění odsunul stranou všechno, co jej "zaměstnávalo" a zaplňovalo každodenní život, když je pak vskutku autorem své samoty, když konečně může rozjímat nad nějakým krásným rysem světa a nemusí se ohlížet na čas, pocítí tento snivec bytí, které se v něm otevírá. Náhle je takový snivec snivcem světa. On se otevírá ke světu a svět se otevírá k němu. Člověk nikdy neviděl svět správně, pokud nesnil o tom, co vidí. Ve snění samoty, které umocňuje samotu snivce, se spojují dvě hloubky, odrážejí se v ozvěnách, které jdou z hloubky bytí světa do hloubi bytosti snivce. Čas je pozastaven. Čas již nemá včera a nemá zítra. Čas je pohlcen ve dvojí hloubce snivce a světa. Svět je tak vznešený, že se v něm již nic neděje: Svět spočívá ve své pokojnosti." 
Gaston Bachelard - Poetika snění