Black Elk stojí na hoře ve středu světa (byl to Harney Peak v Černých horách – ale střed světa může být kdekoli). Vidí obrys všech obrysů, jak existují jako jedna bytost. A já jsem viděl, že skupinka mých lidí je jednou z mnoha kmenů, tvořících kruh, široký jako denní světlo a světlo hvězd. A uprostřed rostl jediný mohutný kvetoucí strom a poskytoval přístřeší všem svým dětem, pocházejícím z jedné matky a jednoho otce.

A viděl jsem, že je to posvátné.

Black Elk’s Vision, In: Peter Lamborn Wilson: Angels

Když se prý Diogena ptali, proč chce být pohřben hlavou dolů, odpověděl: "to, co je teď dole, bude brzy nahoře.“

Výchozím bodem je kóta železničního nádraží Plasy, Nádraží je místo, kde se dá většinou do něčeho nastoupit nebo z něčeho vystoupit, nebo jen na něco čekat v čekárně. Koleje zde vedou směrem na sever k Mostu, dál a na jih k Plzni a dál. Ale protože většina z čtenářů neví, kde klášter Plasy leží, začněme radši od nádraží Praha Střed, tedy od Středu Středozemě. (ale kdo může dnes říci, kde je vlastně nějaký absolutní střed? Záleží na tom, kde člověk stojí, a kterým směrem se dívá). Dalším pomyslným bodem, kterého se může geometr, zeměměřič, chodec nebo cestoval bez kompasu ve vesmíru zachytit, je jasná hvězda kousek od zadního voje Velkého vozu jménem Polárka.

Pokusím se zde nastínit téma předmluvy pokud možno co nejobecněji: imaginární ukazatel, nebo magnetická střelka namířená od Nádraží Střed k hvězdě na obloze, označující linii Sever - Jih, posloužit jako snad vhodný začátek. Takové propojování jevů, míst a slov vzájemně lokálně nesouvisejících, připomíná sice obnošené postmoderní klišé, ale ony dva body – jeden dole na zemské a druhý nahořa na nebeské mapě – je vymezení různosti sahající do dob až archaických.

Lidé a jejich kultury se liší mimo jiné podle toho, jestli se usadili (nebo byli zahnáni) do oblastí blíže k žhavému obvodu, nebo směrem k mírnějším svrchlíkům a ledovým nehostiným pólům. Obydlí lidí i úkryty zvířat (tedy architektura obecně) bývají také přizpůsobeny směru a síle paprsků slunce a směru severních a jižních větrů. Orientaci na osu Sever - Jih prozrazuje Velká pyramida Kufu v staroegyptské Gize. Nultý Meridián – poledník půlící Zemi jako pomeranč, dedukoval jako první patrně Ptolemaios, ale v moderním věku jej definoval nějaký Francouz. A tak nultý poledník protínal napřed Paříž, aby se teprve později posunul do Greenwiche. Tím symbolizoval tehdy ještě nepochybnou technologickou a mocenskou nadvládu Velké Británie. Kdo určuje vzhled map a kartografii, ovládá svět. Nicméně Poslední Bílé Místo Světa – terra incognita bylo vymazáno na mapě údajně v roce 1899 a mocnosti 20 století si rozparcelovaly nakonec i Arktidu a Antarktidu a nad nimi nastolily ozónovou díru jako hrozivou svatozář a požehnání epoše globalizace.

Paralelní linie

Mapy, síť rovnoběžek a poledníků, stejně jako státní hranice, jsou jevem nejen virtuálním, ale i nepříjemně autoritativním. Jsou důsledkem koloniálního vojenského common sense, obchodních zájmů, přírodních věd či politické rétoriky. Například reduktivní polarita Východu a Západu, s jejímiž důsledky se potýká Evropa v posledních generacích, má s touto násilnou utilitární virtualitou mnoho společného. Světových stran je nakonec nespočetně a každý má právo na vlastní, osobní fotografii. Naproti tomu magnetické póly, i když neviditelné, skutečně existují. (Zajímavé je, že poslední výzkumy geologů dokládají, že oba magnetické póly cestovaly během geologických věků z místa na místo a několikrát si dokonce vyměnily pozice, podobně jako se posouvaly celé kontinenty).

Kdyby se rozhodl současný Odyseus porovnat variace lidské kultury podél rovnoběžek, patrně by si musel přiznat, že se podmínky a zvyky vlastně tak mnoho nemění, ponecháme-li stranou pofiderní politické regule, nebo vliv nadmořské výšky. Díky výdobytkům postmodernismu a globálního myšlení můžeme přesunout nultý poledník do Bohemie a vydat se k horizontu směrem po rovnoběžce: Praha, Kolín nad Labem, Krakov, Jaroslav, Lvov, Kiev, Charkov, Kamysin, Ktjubinsk, Kamenogorsk, pak Man-čou-li, Rajchičins, Komsomolsk, Chabarovsk, Krysí ostrov, Paramusir a pak už oceánem až do Vancouveru, Winnipegu, Nového Foundlandu. Potom se musíme přeplavit prstem po mapě ke břehům staré euroasijské země a vydat se přes nové centrum spojené Evropy – Brusel, bývalé centrum Němec – Bonn a ekonomické centrum Frankfurt zase zpátky na česká humna k našemu tuzemskému mírnému středu světa.

Jednotlivá etnika a kultury se vymezují a orientují hlavně vůči svým sousedům a Euroamerický model si ve své jednostrannosti navykl myslet většinou rovnoběžkové – směrem východo-západním (Abendland, Morgenland, jak by snad řekl Oswald Sprengler). Západ, going West, značí povětšinou v moderní interpretaci pokrok, hi-technologii produkci, blahobyt, dekadenci, racionalismus, liberalismus, civilizaci, umělecký svět, spěch. To se stalo jakoby hodnotou samo o sobě. Východ je naproti tmu předznamenán politickou nestabilitou, mysticismem, totalitarismem, fundamentalismem, zaostalostí, sklonem k obnovujícím se mytologiím. To, co bylo v minulosti pro bohatý a rozvinutý Západ exotikou, turismem, otrokářstvím, etnografií a kolonialismem, stalo se nenápadně protekcionismem. Hrubě řečeno, každý chce patřit k Západu, jako by tento nebyl Východem pro sousedy kus dále za horizontem. Krátce, tato polarizace je pohledu budoucnosti ne zrovna lákavá. Oblasti jsou tam od nás „nalevo a napravo“ sice místy nehostinné, jména vesnic a pohoří pro našince exoticky znějící, ale co je to proti „sestupu“ dolů na jih po poledníku směrem k jižním! Sledujte se mnou stupnice Celsia a Fahrenheita, flóru a faunu, vůni, střídání obleků, pokrmů, hudby a barvy kůže: Praha, Terst, Neapol, Syrakusy, Misurata, Tummo, Fort Lamy na hranici Čadu, Kamerunu a Nigeru, pak Leopoldville, a podle pobřeží Jihoafrické republiky těsně kolem Kapského města do Země Královny Maud a zase vzhůru/dolů? Oceánem až kolem horkých písečných pláží Havaje k chladným vodám Berringova průlivu na jiskřivě ledový Mendělejevův hřbet a Špicberky, Göteborg, Štětín a zde jsou na obzoru již milé Kralupy nad Vltavou!

Válka mezi severem a jihem

Vektory Sever a Jih (na rozdíl od nadir a zenit - nahoru a dolů) zůstávaly dlouho mimo evropocentrickou pozornost a vážnou diskuzi. Ale přitom právě v tomto vektoru probíhá nyní skutečná globální a termodynamická válka mezi kontinenty: prostřednictvím zbraní, dumpingu, hodinovou mzdou, rozdílnou produktivitou práce, životními styly a filosofiemi, pásmy propojenými novými trasami, zbožím a vlnovými délkami – teritorii rozdělenými novými ekonomickými hranicemi. Vyspělé technologie, čistý skandinávský design, relativní stabilita, dobrá sociální síť, melancholie a nevraživost k přistěhovalcům z Jihu charakterizuje chladnější klima, zatímco Jih je jaksi turbulentnější, barevnější, pestřejší, životaschopnější, senzuální, i když se potýká se s přelidněním, válkami a chudobou.

Východ a Západ jsou světové strany zpolitizované – relativní, ideologické, normativní a v podstatě tragické, protože jimi manipulovali po tisíciletí římští císaři, piráti a církevní otcové, evropské povědomí kmenové a náboženské vyvolenosti, nadřazenosti, antagonické vůči včem nepřátelům, barbarům, pohanům na druhé straně hranice. Jih a Sever jsou směry, které díky nakloněné zemské osy, střelce kompasu a Slunci jsou mnohem „reálnější“, přírodní, klimatické a multikulturnější. Ovlivňují přírodu i kulturu přímou, nezpochybnitelnou intenzitou slunečního svitu, délkou ročních období, typem hdmů, topení, obleků, stravy, melodií jazyka a hudby.

Jih a sever, teplo a zima, oheň a led jsou astronomické, gastronomické a antropologické hodnoty, které ovlivnily vznik a existenci homo erectus. Celý lidský rod nakonec přichází z jižního Ráje, z oblasti kolem Rudolfova jezera, nebo odněkud z jihoafrického Transvaalu, kde našel Richard Leaky kosti praprapředků. Odtud, z Arkádie, ze Zlatého věku jsme se stěhovali bůhvíproč na Sever. Asi před miliónem let prý lidé dorazili do lesnatých oblastí severní Afriky, před 700 000 lety se přeplavili na Jávu. Je vlastně záhadou a prehistorickou ironií dějin, že se lidské kmeny vydaly na nehostinný Sever během období klimatických změn, čtyř dob ledových, a to do pásma, kde několik set miliónů let před tím bylo příjemné a mírně subtropické klima. Když přišly první skupinky neandrtálců do střední Evropy, panovala zde zima jako v Laponsku. Ti, co zůstali doma na Jihu, měli mnohem lehčí živobytí a nemuseli se tolik namáhat, migrovat a „civilizovat se“. Nespokojenci zapřáhli na prahu Euroasie do saní soby nebo psy a táhli dál na Sever, aby překonali zamrzlé pláně Sibiře až k mostu do Nového světa, kde měli dost dlouho od nás Evropanů pokoj.

Nomádský způsob života jsme sdíleli asi s tažnými ptáky nebo spíš s lovnou zvěří – některými druhy savců. Možná, že cesty zvěře určovaly i migrace našich předků. Takže se zdá, že putování ve směrech od rovníku k pólům a naopak bylo pro formování kulturního chování a myšlení minimálně tak důležité jako pohyb kolmý a je dodnes skutečnou mechanikou etnické a kmenové dialektiky mezi já a tím druhým. Minimalistická soumračná nostalgie sněžných, protestantských severských planin, krvavá mystika ság vedle pestré a barevné mozaiky jižních moří, harmonické kosmogonie, horkého vlhkého klimatu tropických pralesů. Borealis – severní záře, Tropické srdce temnoty a Jižní Kříž. Proto se hodí paralelní severojižní směr myšlení do civilizovanější vrstvy současného světa, který si natolik oblíbil předponu multi-etnicitu, kulturnost, personalitu a medialitu.

Ent-Arktida

Oba póly – Arktida a Antarktida jsou dalekými a těžko dostupnými chladnými úběžníky na severojižní cestě. Byly dosaženy až na začátku našeho století, což dokládá, že tahle výprava byla mnohem namáhavějším podujetím, než pohodlnější cesty pěkně kolemdokola. V polární krajině musí členové výpravy, nebo kmene spolupracovat, domluvit se, jsou na sobě existenčně závislí. Pokud vím, jsou oblasti za polárním kruhem (pomineme-li genocidu velryb, jiných kytovců a tuleňů) dosud relativně nejpacifičtější místa na Zemi. Polární oblasti jsou doposud uchráněny od reklamy, daní, svobodného trhu, obchodu s uměním, bankovnictví a do určité míry i masmédií.

Vytvářením modelového imaginárního „polárního území“ Ent-arktidy se zabývá Nadace Hermit již několik let: pokouší se poukázat na pochybnost setrvávání na polaritě centra a provincie, duality umění a všednosti, závislosti kultury na nacionálních a mocenských centrech. Symposia-setkání se snaží propojit poledníky v bodech mimo institucionalizované póly, stejně jako cesty a zkušenosti různých lidí, z různých oborů, různých názorů a z rozličných zemí na společné výpravě bez jakéhokoliv praktického cíle.

Na rozdíl od dřívějších kolonizátorských expedic do tropů byly polární výpravy podobně nezištné jako pozdější expedice horolezců. Symposium Meridian Crossings – Křížení poledníků je jen pokračováním dlouhodobého projektu, zaměřeného na mapování možností alternativ k oblasti standardizovaného myšlení, hierarchické, zvěcnělé a nacionalismem poháněné Kultury, řízené stávající ekonomickou, poltickou a sociální mocí. Entarktický šelf je součástí mozaikovitého pohybu, který probíhá paralelně na mnoha jiných místech.

Hermit

Hermit je název, který může být pro někoho zavádějící. Nejedná se zde o vytvoření úkrytu před světem, o útěk od reality nebo o pokus o módní esoterickou, tajnou společnost, o akt zmizení, které proklamovali teoretici sociálních, podzemních hnutí, nebo se kterými si pohrávali Foucault či Baudrillard. Projekt Nadace Hermit znamená jen určitý odstup od banality postindustriální, neurotizované a konzumující společnosti, je hledáním tichého místa. Je hlavně vytvářením místa pro přirozenou komunikaci a rozhovor. Skutečný dialog je slyšitelný a srozumitelný právě v ústraní, vzdáleném od hluku reklamy a komunikačních masových médií. Současná koncentrace kultury, médií a moci do měst vyprázdnilo venkov, jehož nezaplněnost je pro vznik takových dočasných autonomních zón, jako byly v minulosti například právě kláštery, mnohem příznivější. Hermetický může v myšlenkovém systému zbaveném jakékoliv úcty k tajemství, úžasu, zázraku a hloubce a intimitě paradoxně znamenat právě otevřenost k prostoru mezi lidmi. Hermeneutika takové „autonomní zóny“ se vyznačuje tichem, které umožňuje naslouchat zvukům okolí a vnímat slovo a jeho ozvěnu.

Jedno z takových míst vzniklo před několika lety ve starém, poničeném a napůl opuštěném klášteře v Plasích, založeném před 850 léty jako symbol moci katolické nadvlády nad krajinou a pohanstvím, jako výraz bohatství církevního řádu cisterciáků. Později patřil klášter a okolní panství knížeti Klementu Metternichovi, který chtěl (pro změnu) ochránit evropské status quo od zhoubného vlivu francouzské revoluce. V ideologii obou systémů nebylo právě mnoho pochopení a tolerance k svobodnému umění, ani pro politické protivníky. Potřeba autonomie, osobní svobody a svobodného kulturního výrazu nezanikla ani zdaleka v dnešní sekularizované společnosti, ovládající naše životy jiným způsobem.

Poněkud spartánské sympozium se lišilo od většiny oficiálních uměleckých projektů právě svojí mnohotvárností, svým hybridním charakterem, který je přiřazuje spíše k tradicím lidové slavnosti, potlachu, tábořišti tuláků, než exkluzivitě výstav artistních vybraných kruhů „důležitých“ umělců. Právě tento prvek nezávaznosti, otevřenosti, svátečna, hybridnosti, přirozený babylón národností, oborů, estetik a pestrost „sociálních stavů“, solidarita, polyfonie různých druhů umění v místě původně koncipovaném jako uzavřené obydlí pro uniformitu jediného duchovního řádu. Už sama existence tohoto projektu je zázrakem a náznakem možnosti teplení klimatu, kulturní ekliptiky směrem k Jihu, příznakem konce dlouhé sezóny studených válek, polarit, dogmatismu, násilí, funkcionářského „správného řízeného“ myšlení, „čistého“ a „angažovaného“ umění, univerzálních a nadčasových pravd ,,oficiálního“ policejního blbství, šovinismu a rasových předpojatostí.

Rozrušení zažitých forem jednosměrného pojetí umění, lineárního pohybu, návodů k myšlení v kleci i života podle příruček, znamená v prvé řadě zbavit se masky „profesionality“, stereotypů chování a uměleckého krunýře specialistů. Snad k tomu může pomoci to, že vystoupí ze své role zaměstnanců institucionalizovaných a manažersky zaměřených továren na umění, jakými jsou většinou komerční galerie, divadla, akademie nebo muzea. Hosté dílen a symposií se nacházejí spíš v nádražní situaci dočasného tábora, jsou odkázáni sami na sebe, na své schopnosti domluvit se, orientovat, experimentovat, dohodnout se vzájemně o místě, kde budou pracovat, co potřebují, kde se co dá najít. Během symposií nebyl nikdo ze zúčastněných nucen mimo požadavek tolerance naprosto k ničemu, dokonce ani k veřejné „prezentaci“ své práce. Prostředí, kontext, téma, forma, charakter a materiál, který si zvolí, byla věc jejich volby a uvážlivosti a až jednotlivé zásahy do organismu místa dávaly vzniknout konečné celkové, instalaci. Uvedu zde pro ilustraci registr některých materiálů, médií a pomůcek, se kterými účastníci během „poledníkového symposia a festivalu“ pracovali: světlo, tma, elektřina, železo, teplomet, slunce, chleba, modrá skalice, voda, čerpadlo, cibule, video, fotografie, rybářské boty, plánek podzemních štol, skalničky, irský valoun, větve, měděné cedulky, čas, text, mouka, vosk, diaprojektor, čaj, porcelán, kámen, plátno, štětec a akrylové barvy, stan, basy lahví se sodovkou, váhy, hovězí jazyk, důtky, talíř a příbory, linoleum, tenisová síť, hlas, hudební nástroje všech druhů a velikostí, zpětná vazba, neon, gramofon, drát, MIDIcomputer, vata, loutky, zvětšovací lupa, pěna, UV světlo, provázky, tanec, zlatá barva, 16mm film, camera obscura, filmový projektor, žebřík, koks, magnetofon, cihly a železné armatury, oheň, plastiková fólie, šicí stroj, písek, vývěva, rádio, pivo, stará vojenská uniforma, lepenka, silikon graphic, nafukovací míč jako zeměkoule, obíjení věžních hodin, zpětné zrcátko, sojčí pírka, krev, tabák a lipové dřevo, hodinový stroj, slitina, časové spínače, relé, telefonní dráty a zvonky od bicyklu, koňské žíně, slova, pohyb a fantazie.

Autonomní zóna

Prostory kláštera tvořily na jeden měsíc místo k pobytu, odpočinku, práci, k společnému jídlu, diskuzím třeba ráno u kuchyňského stolu, nebo v noci u ohně na nádvoří prelatury. O čem spolu mluvili lidé v Plasích, ta těkavá, skutečně inter-mediální a náhodná chvíle, která se dá jen stěží dokumentovat, vyčíslit a zhodnotit, byla přinejmenším rovnocenná součtu všech instalací, představení, koncertů, nebo dílnen. To je tou nejhlubší, „hermetickou“ a těžko přenositelnou vrstvou symposia, zkušeností a záznamem, který si (doufejme) s sebou odvezli hosté a návštěvníci v paměti domů. Je to něco, co nelze ani archivovat, zachytit na fotografické emulzi, video, v textech, nebo na digitálním disku. Něco, co se dá těžko vyjádřit psaným, nebo mluveným slovem.

Ale katalog může být snad skromným příslibem změn k lepšímu, protože před 6 lety by byl podobný projekt v české kotlině jen bláznivou utopií. Tento pohříchu zpožděný sborník je jen zběžným a nedokonalým otiskem skutečné minulé události, ale vynikl i jako prostředek k inspiraci pro každého čtenáře na cestě do nejistoty příštích dní.

Budoucnost není nikdy jen výsledkem minulého. Vzpomínka není něčím, co je na okamžik navráceno z minulosti. Je to rekonstrukce zmizelého v přítomném okamžiku a tím i otevřením do budoucího. Tak jako je každé otevření stránek knížky průsečíkem zachycené minulosti okamžiku a budoucí přítomnosti. A jako bez dějin není možná změna, tak bez myšlenky na budoucnost není myslitelná ani paměť.

věnováno Roaldu Amundsenovi

*komentář: v eseji, který byl komplementární k druhému textu Subrosa Hermetic Network jsem se pokusi vyjádřit něco, co mi dnes v roce 2017 přijde trochu didaktické, kryptické a patetické. Byl to asi pokus hledat alternativu k přežívajícímu antagonismu mezi Východem a Západem, který se tak jako tak před několika lety rozpadl. Snažil jsem se asi reagovat na procesy jako je gentrifikace a globalizace, jejichž symptomy byly tehdy všudypřítomné. Psal jsem text v roce 1995, i když katalog se podařilo dokončit až na začátku roku 1996. Symposium Křížení poledníků a festival - viděno z odstupu a subjektivně - byly pro mne asi ze všech ročníků nejzajímavější. Právě pro různorodost jednotlivých učastníků, která vytvořila osvobozující atmosféru a pocit, že kultura a umění mají nějaký o když jen prchavý smysl. Až na několik vyjímek potvrzujících pravidlo. MV, 2017