Růže nemá žádné proč. Kvete, protože kvete.
Angelus Silesius

Hloubka je skrytá. Kde? Na povrchu.
Hugo von Hoffmanstahl

Protože to, co je skryté... není pro nás zajímavé
Ludwig Wittgenstein

(sub rosa – (doslova „pod růží“) neboli důvěrně, kradmo, pod slibem mlčení, udržet tajemství)

Myšlenka jediných lineárních dějin, jediného centra, kterým byl většinou míněn Západ – jako konečného vtělení civilizace – se během posledních desetiletí konce století začala rozpadat a do našeho povědomí se vkrádjí mnohovrstevnatá jinakost spolu s rozličnými druhy paralelních subkultur. Obnovení zájmu o evropské i světové hermetické tradice lze vnímat jako jeden z symptomů hledání paralelních, zapomenutých zdrojů a historických pramenů, jejichž důležitost jsme si začali pomalu uvědomovat.

V posledních letech najdeme časté odkazy, naznačující možnost periodických návratů čehosi, co jsme si ke konci 20. století zvykli označovat jako post-moderna. Podle této teorémy se “modernistické“ a „postmoderní“ periody v dějinách opakovaně protínají, prolínají, navracejí. Vedle Wilhelma Worringera, Frederica Spiegelberga, Alana Wattse a dalších je to například práce amerického historika umění, komparativního kulturologa a spisovatele Thomas McEvilley (1939 - 2013). Tento autor přispěl k erozi suverenity, superiority eurocentrismu a koncepcí linearity (euroamerické) civilizace. McEvilley (a další), obrátitili naši pozornost také k hodnotám mimoevropských, například orientálních kultur. V knize Art and Discontent: Theory at the End of the Millennium (1991) nejistou situaci spojuje s milenialistickou atmosférou končícího věku.¹

Opakovaně se vracející diskuze o tradici, paměti, pozornost k hlubším vrstvám dějin, archetyp dějinných cyklů byly formulovány už v Platonových dialozích Timaios a Republika; (ty byly ovšem převypravovány jak Platonovými předchůdci, tak jeho dědici). V této perspektivě jde o jakousi dialektiku protikladů (i vzájemné provázanosti) mezi ukrytým, okrajovým, neviditelným, mýtickým, mystickým, esoterickým, okultním – na jedné straně a sekulárního světa, směřujícího k pravidelnému, empirickému, materiálnímu a uspořádanému na straně druhé. Na jedné straně upnutí se k povrchu, spíš než k hlubině, vnitřku, k pevnému a hmatatelnému, spíš než k aurálnímu, k jasnému, osvětelnému, spíš než k zamlženému, zastíněnému. Jedna linie věčné šroubovice směřuje k homeostázi, k přítomnosti, druhá tenduje k porušování rovnováhy, k pohybu, k mobilitě, Linie hermetické tradice exegeze světa může být interpretována také jako obrana, jako protest. Jako alterita vůči autoritě. Hermetik spoléhá na vše ukryté, hluboké, posvátné, anomální. Anti-hermetik se vztahuje k evidentnímu a jasnému.

V tomto textu vycházím z premisy, že jisté opakující se vzorce lze vysledovat od archaických společenství až k současnosti. Že hermetismus obýval po staletí oblasti na okrajích a že se hermetici vymezovali pomocí nástrojů kryptografie, vlastních kódů, tajných znamení, spletitými příběhy a mýtopoetickou aktivitou. Dokonce v současnosti se uchylují rosenkruciáni, zednáří, nebo hackeři do ústraní. Důležité je, že jako ochránce si mnozí vybrali boha Herma - patrona poslů, poutníků, umělců, pastevců, řečníků, kupců, atletů, zlodějů.

HERMES REVIDIVUS

Je to bůh Hermes, kdo tvoří most mezi meta-lingvistikou a sub-lingvistikou a to formou poselství, jazykem samotným, médiem. Je to podvodník, který vás vede, svádí z cesty, hrozba znějící tříští slov. Proto je Hermés politik, nebo posel-patron inteligence a kryptografie, stejně jako patron alchymie, hledající ztělesnění skutečného. Hermés se pohybuje mezi textem a obrazem, je mistrem hieroglyfů, které jsou obojím. Hermés je jejich významem, garantem jejich propojenosti. Jako ten, který se pohybuje jak „vzhůru tak dolů“, cestuje mezi elementem božským a lidským. Hermés psychopomp zastupuje šamanské povědomí, je prostředníkem přímé, smyslové zkušenosti, tvoří rozhraní mezi těmito „jinými tvary“, mezi sférou ukrytosti a sférou politiky. Hermetické může znamenat jen nespatřené.

Hakim Bey Peter Lamborn Wilson Obelisk, 1997 ²

V cyklickém, nebo orfickém modelu času a dějin se projevuje jasné vymezení vůči dualitě věčných protikladů. Jedna časová linie kolísavě stoupá a klesá v tangentě k LOGU – k řádu, jasnému, empirickému, abstraktnímu myšlení. Takový modus spoléhá na jistotu povrchu, fakticitu viditelného, materiálního, na svět lidské zkušenosti směřující od dětství k dospělosti od nedokonalého k dokonalosti. Všechno zázračné a tajemné je pak přinejlepším důsledek nedokonalosti lidské mysli, je to něco, co si dosud neumíme vyložit, pochopit kauzalitu. Kontrapunktem "věčného divadla" jsou krátké období manifestace ukrytého, kultického, esoterického, mýtického. Víra v bezpečí minulosti bez počátku spoléhá na časové zrcadlení, na převtělování, na magii čísel, neustále se cyklící smyčky, na alegorii věčného vesmírného prostupování minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Řada věrozvěstů ³ změny paradigmatu světa soudí, že právě dnes se nacházíme na přerodu dosavadní nadvlády scientismu, od dominance patriarchálního řádu k nové epoše Vodnáře. Že lidstvo konečně dospělo k důležité hranici, že jsme pochopili princip Chaosu a potřebu propojenosti vědy, filozofie a umění. A že tedy dospějeme k revizi a obnově "mimoracionálního", intuitivního myšlení. Inspirace a povědomí souvislostí nacházejí často v tradici hermetismu, která v minulosti hrála roli katalyzátoru konjunkce Chaosu a Řádu, vyrovnání Člověka a Univerza, makro a mikrokosmu, minulosti a přítomností. Teď teprve vznikne, nebo lépe řečeno se vyjeví "Velký řetězec jednoty věcí, jsoucna a bytostí. ⁴. A stejná hermetická tradice působila často jako průvodní jev pohybu, migrace, mongrelizace, překrývání, míšení kulturních oblastí, tradic a mýtů. Jako amalgám jazyků, esoteriky a života. Hermetik byl adeptem dobrodružství, experimentu, svobody, kontinuity a mistrem vyjednávání.

Prostředníci jsou základem všeho. U tvorby se jedná hlavně o prostřednících. Bez nich se nestane nic. Mohou to být třeba lidé – umělci, nebo učenci pro filosofy, filosofové, nebo umělci pro učence – ale mohou to být i věci, rostliny, nebo zvířata, jako u Carlose Castanedy. Každý si musí vytvořit prostředníky, ať už jsou skuteční, nebo fiktivní, s duší, nebo bez ducha. Je to jako série: nepatříte-li do série, byť zcela pomyslné, jste ztraceni. Potřebuji své prostředníky k vyjádření sebe sama a oni by se naopak nemohli vyjádřit beze mne. Každý pracuje stále v sérii, i když se to na první pohled nezdá.

Gilles Deleuze,⁵

Termín "hermetismus" je zde užíván přeneseně, jako příznak vývojové linie pro všeobjímající, syntetizující model skutečnosti. Pojem "hermetismus" a "hermetický" se vztahuje k etymologicky nejasnému řeckému základu slova Ἑρμῆς : znamená "spojovat", "přikládat k sobě", přeneseně pak "porozumět", "pochopit". Důraz je kladen na formy intuitivního, aktivního, „mimosmyslového“, nebo metasensorického, "nadrozumového" vhledu do „hlubinných“ zákonitostí světového řádu. V evropském myšlení badatel o hermetismu i teoretik anarchismu Peter Lamborn Wilson nachází řadu zdrojů, čerpajících z hermetické tradice. Vymezuje jej poněkud nehistoricky vůči každé formě autoritativního, profánního, sekulárního, ideologického.⁶. Tajné, kultické společnosti byly podle Hakima Beye pronásledovány jako nebezpečné, nepřátelské, heretické, anomální, subverzivní a všechna tajná společenství jsou onou odvrácenou kapitolou dějin. Hermetický proud evropského myšlení byl ocejchován, byl obskurní, bludná oblast, jako slepé rameno „velkého příběhu pokroku“. Teprve ke konci dvacátého století jsme došli k poznání, že zdánlivě přehledné výklady a obrysy evropské civilizace vyrůstají z daleko hlubších kořenů, sahajících daleko za hranice starého kontinentu, do nejrůznějších podzemních vrstev.⁷

ZMĚNA POZICE A HLEDÁNÍ ALTERNATIVY

Vztah a rovnováha mezi kanonizovanou a alternativní zkušeností tradice, časoprostoru a identity je historicky podmíněna a neustále se proměňuje. Určité proudy a procesy současnosti lze porovnat s dávnými "před-technologickými" obdobími. Podobnosti a paralely nacházejí někteří autoři například mezi ideami raně křesťanských sekt, náboženství súfistů, kabalistickými nebo gnostickými tajnými společnostmi a mezi příznivci a proféty "Nového věku", vítajícími Věk Vodnáře.⁸

Kritika karteziánského mechanistického modelu světa, která se koncem 40. let minulého století souběžně objevila v humanitních i přírodních vědách, obnovila zájem o pozapomenuté myslitele středověku, pozdní renesance a baroka. Spolu s rozrušením homogenního obrazu světa se vynořily nejrůznější subkultury a alternativní proudy a obnovený vliv hermetické tradice je patrný v zaujetí, věnovaném objevování zasunutých a neznámých stránek dějin, mimoevropskému umění a myšlení.⁹

Revize dějinného vývoje nás pak dovedla k částečné rehabilitaci zcela odlišných, někdy dosud těžko pochopitelných prožitků času, prostoru a modelů lidské identity. Lidský život se zdá být dnes mnohem méně jednoznačný a pochopitelný, než v dobách, kdy panovala víra v zaručenost a absolutnost vývoje lidského vědění. Výsledky filosofie, sociologie, srovnávací etnografie, ekologie, hluboká revize přírodních a sociálních věd společně s proměnami technologií umožnily rozpad paradigmatu jediné Vědy a jediné Pravdy a mohli jsme si uvědomit bohatost a různorodost životních forem, které dlouho podléhaly diktátu standardu. A hermeticko-vitalistická tradice hraje mezi paralelními prameny, sahajícími ode dneška do minulosti – důležitou roli přispívající k možnosti rozkladu evropské dominance. ^10.

HERMETICKÉ A HERETICKÉ

Záminka ke stigmatizaci, segregaci a pronásledování byla, že jde o "jiné" pojetí světa a člověka. Hermetické a heretické mají příbuzný fonetický kmen. ¹¹ Walter Benjamin v eseji _Teze k filosofii dějin_ z roku 1938 ¹²;uvádí, že lineární pojetí dějin je modelem reprezentace minulosti, konstruované mocenskými strukturami vládnoucích tříd. Dějiny jsou pak souborem všeho, co se hodí těm, kteří je píší a pro které jsou psány: církev, šlechta, buržoasie, nebo státní a korporátní systémy – každá ekonomická a mediální mocnost, která dosáhne k moci. Ti druzí – židé, pohané, barbaři, cikáni, všichni co nepatří k civilizované, osvícené, rozumné, ušlechtilé rodině, jsou pak z dějin vyloučeni, případně se stávají objektem zkoumání. Heretici, kacíři, všichni co přijímali "pod obojí", kteří se zabývali „nesprávnými“, škodlivými "magickými úkony a praktikami" byli proto pronásledování, potlačováni, vyhlazováni. Pro tajné společností byly hermetismus, kabala, gnose, alchymie a magie nástrojem orientace ve světě, ale i metafyzickou obranou, krunýřem pro přežití v ortodoxii.

Historie hermetismu sahající hluboko do minulosti byla obnovovaným duchovním nástrojem pro odkrytí povahy vztahů, ke kterému se adept musel většinou bolestně a dlouze propracovávat. Nástroj byl vyhrazen zejména vnímavým, pozorným a trpělivým. Hermetismus je dialektem profánního jazyka, složitou asambláží rébusů, symbolů a znaků. Zahrnuje enigmatický a epistemologický model reality, jako jsou řetězce analogií, harmonií, provázanosti člověka s nitrem (mikrokosmos), s bližními, i se všemi bytostmi, zvířaty, bohem, vesmírem (makrokosmos). ¹³

Od převzetí okcidentální duchovní i světské moci Tertuliánem a svatým Augustinem byly alchymie, astrologie, gnóze, magie východních nauk a sexuality prohlášeny za úchylku. Za porušení "přirozených" a "božských" zákonů. Modus organického spojení člověka a vesmíru byl v podstatě pluralitní a nehierarchický, a neměl v pravoslaví, katolické cirkvi ani v protestantství místo (i když ke vzájemnému ovlivňování pochopitelně docházelo ¹⁴. Také předkřesťanské a neevropské modely myšlení Otcové zavrhují jako úchylku. Alchymie a hermetismus byly spojovány s čarodějnictvím a černou magií. Nekodifikovanou paměť knih, obrazů, předmětů strážci spásné civilizace pálili. Ostrovy relativní svobody a tolerance jako Španělsko ve 13. století, nebo Čechy v rudolfínské době jsou výjimkou.

RENESANCE A HERMETICKÉ TRADICE ¹⁵

Vztahy a Spojitosti post-moderního a před-moderního, propojenost vznešeného Řádu a „barbarského“ Chaosu jsou zachyceny v mnoha uměleckých dílech a textech. Pozornost k otázkám dynamických cyklů mezi hermetismem a dogmatickým racionalismem (mimo Williama Blakea, Friedricha Nietszcheho a Oswalda Spenglera) ve dvacátém století věnovali mimo jiné Mircea Eliade, Rudolf Steiner, Ernst Junger, Joseph Needham, Jacques van Lennep, C. G. Jung, Gregory Bateson, Ernst Bloch, Paul Tillich, Artur O. Lovejoy, Arnold Toynbee, nebo Eric Vogelin. V oblasti biologie synergický model světa definoval Ludwig von Bertalanffy, který odkazoval v Obecné teorii systémů například na texty Gianbattisty Vica. Potřebnost reanimace zdánlivě mrtvé pasivní hmoty propagují tvrdošíjně Rupert Sheldrake, Fritjof Capra, Herberto Maturana. A vlastně má alegorie cítící a jednající Planety Gaia Jamese Lovelocka k archaickým hermetickým tradicím blíž, než k mechanistické pozitivistické technovědě, .

Od konce 19. století zaměřily k tradicím hermetismu hlavně vrstvy společnosti, které hledaly alternativu k stávajícímu status quo. Řada revoltujících umělců, vzpírajících se proti měšťanské společnosti, pozitivistické vědě a realismu v umění hledalo inspiraci u alchymistů a v manuskriptech tajných nauk. Mezi adepty esoterismu a „praktické“ hermetiky a alchymie nalezneme jména jako Piet Mondrian, Francis Picabia, Yves Klein, Gordon Matta Clark, Kazimír Malevič, Anslem Kiefer, Marcel Duchamp, Francesco Clemente, František Kupka, Artur Schönberg, André Breton, Barnett Newman, Joseph Beuys, John Cage, Gary Hill, Bill Viola, Matt Mulican, Matthew Barney, Jim Pomeroy, Brice Marden, Jerry Hunter, Christopher Ottinger, Jim Dine, Sigmar Polke a mnoho dalších.¹⁶Pohled do historie hermetických vlivů v moderních evropských dějinách může alespoň naznačit, kam je směřována pozornost současných hermetických okruhů a odkud vyrůstá.

BAROKO A SOUMRAK ZÁZRAČNÝCH SVĚTŮ

Manýrismus - přechodné období renesance a začátku baroka - je považován jako zlomový bod vývoje modernismu. Tehdy také došlo k rozluce mezi dávnou synkretickou a hermetickou naukou, pozitivizmem a vědou. Hraničním datem v Evropě je doba kolem roku 1600, kdy John Dee odešel z Anglie, Giordano Bruno byl upálen na hranici, René Descartes měl svůj vizionářský sen pod stromem, Mersenne se pokusil oddělit magii od vědy a Newton a Leibnitz se rozhodli ve dopisech definovat jednoznačné hranice vědy.

Frances Yates v knize Giordano Bruno a hermetická tradice (1964), nebo Okultní filosofii Alžbětinské doby (1979) ¹⁷ sleduje genezi hermetických motivů v jižní a západní Evropě v průběhu 16. století. Hledání duchovních dávných předchůdců v oblasti mimo kanonizovanou klasickou tradici bylo společné pro mnohé renesanční myslitele. Důležitým impulsem bylo "znovuobjevení" textu Corpus Hermeticum z druhého století našeho letopočtu. Manuskript v roce 1460 nalezli v Cařihradu a posléze převezli do Florencie, kde ho do latiny přeložil a poznámkovým aparátem opatřil Marcilio Ficino. Spis v podstatě shrnuje návody kodifikující okruhy novoplatónských a gnostických numerologických astrálních magických praktik. Humanisté text omylem považovali za dílo egyptského kouzelníka Herma Trojmocného/Trismegista, který měl být současníkem Abrahámovým a spojovali ho alegoricky s bohem Hermem. Když Casabonus v sedmnáctém století doložil, že jde o helénistický text, jeho aura sice pohasla, ale hermetické vědy si uchovaly lákavou funkci příkladu synergického myšlení a pod povrchem přežily vládu pozitivismu a scientismu.¹⁸

MAGIE NEWTONOVÝCH ZÁKONŮ

Pohled na vliv hermetických a okultních inspirací v exaktních vědách osvětluje souvislosti mezi „vitalismem“ a „scientismem“. Allison P. Coudert uvádí v textu "Forgotten Ways of Knowing: The Kabbalah, Language, and Science in the Seventeenth Century" uveřejněném ve sborníku "Obrysy vědění od renesance k osvícenství" příklad Francise Merkuryho van Helmonta (1614–1698), jehož otec Jan Baptista Helmont byl jednou z nejdůležitějších osobností zrodu moderní chemie. Merkury van Helmont byl zapálený propagátor a překladatel hebrejských kabalistických textů a blízký přítel Leibnitze. Coudert vyvozuje vliv kabaly na Leibnitzovy teorie monád i jeho matematických prací filosofií. Yatesová dokládá, že mezi mysliteli obvykle řazenými do okruhu humanistického hermetismu a encyklopedistů nepatřili jen Raymond Lull, Ibn-Khaldún, Mikuláš Kusánský, Johanes Keller, Thomas More, Pico de la Girandola, Marsilio Ficino, Robert Fludd, Giordano Bruno, Johan Valentin Andreae, Jan Amos Komenský, Athanasius Kircher, Georg Gottfried Leibnitz, Gianbattista Vico, ale i takový zakladatelé Královské vědecké společnosti a "průkopníci exaktní vědy".

John Maynard Keynes překvapil v roce 1946 údajně své posluchače tvrzením, že Sir Isaac Newton nebyl jen prvním moderním myslitelem úsvitu nové doby, ale spíš poslední kouzelník, poslední z řady babylonských a sumerských mágů, vizionářů, kteří uměli prohlédnout viditelné i neviditelné postavili základy našich současných intelektuálních schopností. Newton byl zcela jistě pod vlivem okultismu, píše, po přečtení jeho deníkových poznámek o esoterických zkoumáních. Tyto poznámky působí zcela magicky i když nepostrádají vědeckou hodnotu. ³

Zdá se, že řada před-moderních barokních myslitelů si uvědomovali novoplatónský koncept univerza a dokonce čerpali a inspirovali se tajnými naukami starého Egypta a Asie. Allison P. Coudert popisuje ten koncept jako "Velký Řetěz Bytí" (termín Artura O. Lovejoye). Jedná se o dynamický, holistický světový systém, „v němž planety, člověk, zvířata, rostliny, minerály a kovy jsou propojeny do složitých hierarchií a vzájemných vztahů. Tento názor podporoval víru, že každá existující věc je nějakým způsobem symbolem, odrazem, nebo něčím dalším ve všeobsahujícím, živém, organickém a nepřehlédnutelném celku.“³Po očištění empirické vědy od omylů magie, církevních dogmat a pro stále rozhodnějším zamítnutí možnosti konverzence náboženství, vědy a okultismu v 18. a 19. století, byla synergie, analogie, konvergence a tendence k jakkoliv mýtotvorné a útěšné jednotě člověka a kosmu vytlačena do oblasti romantického umění a polosvěta tajných nauk.

MUZEUM A WUNDERKAMER

Archetyp světa jako magického celku, zázračné encyklopedie všech věcí, najdeme ve sbírkách uměleckých artefaktů, přírodnin a rarit, které tvořily inventář prvních muzeí. U zrodu instituce musea stál koncept špýcharu, sýpky, archy – asambláže bizarních, podivných, zázračných vzácných objektů přírody, techniky a umění seřazených v určitém asociativním systému. V uspořádání podobných sbírek se zrcadlila struktura numerických, metafyzických a lingvistických přístupů katalogizace světa. (nejslavnější byla sbírka Athanasia Kirchera, která údajně dosud kdesi na půdách jezuitské koleje čeká na svoje objevení, Museum Wormianium v Dánsku, nebo rudolfínská sbírka umění a kuriozit). Umění kabinetu kuriozit se udrželo od renesance do konce 18. století a Goethovo nadšení nad přírodninami, geologií a geografii je jedním z posledních příznaků pozdně barokní pansofické vize světa jako "Zázraku". S pozdním kapitalismem vize skloubení přírody tvořené a tvořící – naturata a naturans – rychle uvadá a vědění je rozdrobeno na specializované jazyky a obory.

<

p>Karteziánský systém myšlení, dělící svět na subjekt a objekt, vedl k rigorózní odluce vědy, filosofie a umění na autonomní a vzájemně nezávislé oblasti kultury. ³Turbulentní krajina přesahů, vzájemných vztahů a zázračných, fabulačních, nejasných souvislostí sestoupila do polosvěta cirkusů, varieté a filmu, k marginální, podivné a pochybené epistemologii amatérských vědců.

Také instituce musea podlehla této proměně. To, co bylo původně sbírkou kuriozit – pestrou a zázračnou skrumáží a asambláží fetišů, přírodnin, technických instrumentů a uměleckých předmětů z různých oblastí a dob, se stalo Muzeem – prostorem historického přehledu jedinečných artefaktů a idolů, vytrhnutých z kontextu místa a významu. Také museum zavedlo taxonomii, jednotlivé nápisy a cedulkami "oddělené sekce" oddělení (department) a rozštěpilo celek vědění na systematické obory, kde musíme hledat, co mají společného. Wunderkamer a Zázračná Archa devalvovaly v prostory vystaveného zboží, v architekturu kanonizovaných výloh – galerií Umění. Museum ztratilo omšelou, tajemnou atmosféru encyklopedického a experimentálního skladiště – magické laboratoře o mimo-časí. Sbírkové předměty přírodnin, artefaktů a technických aparátů přenechaly místo luxusním objektům, odcizeným většinou z religiozních kontextů mimoevropských kultur. Staly se z nich předměty za sklem vitriny a v novém výstavním smyslu se jejich magická aura vytratila. Ze studovny a laboratoře se stal sublimovaný bílý nespojitý prostor, kde obrazy, sochy a kresby imitují estetickou funkci jako modelové "zařízení" v jinak prázdném, nežitém, neobývaném domě.

Lukretius napsal báseň o hmotě, ale předem varuje, že taková hmota je tvořena neviditelnými částicemi. Je básníkem tělesné konkrétnosti, viděné ve své neustálé a neměnné substanci. Ale první věc, kterou nám sdělí, zní: prázdno je stejně konkrétní jako pevná tělesa.

Italo Calvino, Šest poznámek pro příští tisíciletí

^19.

Italo Calvino

Posuny, které zde byly zmíněny jako symptomy změny paradigmatu se odrazily i do posvátné sféry Umění. Zaplnily jí nestabilitou a chaosem. Umění instalace, environmentu, obliba tzv. „nalezených objektů“, performace, představy Situacionistů jsou příznačné pro "alternativní" vize setkání člověka a umění. Pro uvažování o Místech, kde současné umění znovu vstupuje do přímého kontaktu s realitou. Návštěvník muzea se dostane do konflitu s pracemi, které nejsou jen ;"vystaveny" za vitrínou a na podstavci. Situace se kterými se můžeme v takvém prostředí potkat, jsou mnohdy inscenovány a představeny spíš než uklidňující, jako zneklidňující. Mají působit na náš atrofovaný smysl pro zvláštní, pro zázračné. Dionýské, magické a tajemné se spolu s hybridními objekty na pomezí fyziky a patafyziky a populární městskou a exotickou folklorní kulturou navrací do stánku ušlechtilého apolonského umění.

Během posledních let vtrhla do výstavních prostor muzeí řada nezvyklých vtělení umění – jako je video, performance, internet a film. O jakékoliv všeobecně platné koncepci a interpretaci umění dnes lze vážně uvažovat jen s ironií a taková hybridita a diskontinuita jsou revoluční formou proměny stánku umění .

Jaký charakter bude mít Museum roku 2001? Je v našich možnostech obnovit auru Zázračnosti obestírající archaické Museion jako kabinet kuriozit, jako archetyp Noemovy archy, jako prostor, kde poetická taxonomie napovídala o nepřeberném bohatství světa? Museum Modernismu se mělo stát čistou esencí světa a proto bylo nutné ten nedokonalý, zmatený a proměnlivý nepořádek venku abstrahovat na čisté vztahy, tvary, formy a barvy. Polarizace venkovního a vnitřního světa v ukrývá možná kauzalitu umrtvení tvořeného umění. Rituál, tělesnost, emoce byly čistým uměním odsunuty na periférii.

Podivuhodné, paravědecké uspořádání kabinetů kuriozit barokních vědců a učenců, vyhledávajících a sestavujících z nalezených objektů fantasmagorické environmenty, připomínají poetiku dadaistů, surrealistů, akce Situacionalistů, aktivit mnoha umělců zabývajících se uměním instalace. Samotná "instalace" je pokusem o obnovení zasutých vztahů člověa, věcí, slov – textů, prostu, času a tvorbou. Hermetismus jako snaha o celkové uchopení hlubších souvislostí najdeme v současném umění nejen jako zdroj inspirace. Neortodoxní hermetika konce 20. století rehabilituje "ars combinatorica" – kombinaci smyslu a nesmyslného, minulého a budoucího, stálého a proměnného, duchovního a tělesného. Postmoderní hermetika hledá, ztrácí a nachází překvapivé průniky mezi technologií, filosofií, mechanikou, kybernetikou, astronomií, matematikou, posvátným a všedním, intimním a veřejným, vážným a groteskním. Propojuje ve smyslu "Královského umění transmutace hmoty" rozum, rituál, mýtus, techné a všednost. Esoterní hermetismus minulosti je zapomenut, ale obnovován střízlivou hermetikou živého tvůrčího činu, který nalezneme ve všech odvětvích umění, vědy a paralelní kultury, jako prchavé a nestálé médium paradigmatu.

Možná, že svět pro člověka konce 20. století není o nic nepochopitelnější, než byl před desetitisíci, nebo před sto lety. Technika, náboženství, rituály a mýty a masová média fungují jako linie, filtry, jimiž se ve světě orientujeme, jimiž si svět zjednodušujeme, vysvětlujeme. Technověda a ideologie mechanistického materialistického období z našeho světa vytěsňovaly cokoliv, co bylo tajemné, mystické. Tajemství bylo slepé střevo pokroku. Tajemné a zázračné spočívalo pouze uvnitř dalších a dalších detailů, jež exaktní, empirická měla objevit a katalogizovat. Hermetické museum post-technologické epochy bude třeba sloužit jako prostor hledání a znovuobjevování zázračného v „obyčejných“ věcech, oživovat a léčit naši zakrnělou představivost v recyklovaných kúrách intuitivního myšlení a pomocí nesmyslných podniků vědecko-patafyzických.

text vyšel v katalogu Křížení poledníků, sepsal Miloš Vojtěchovský, 1995, upraveno 2017

Poznámky:

1. Art and Discontent: Theory at the End of the Millennium, McPherson & Co, 1991. Na historika umění, jazykovědce a žurnalistu Thomase McEvilleyho (1939– 2013) mne upozornil Ulay. Pokud si vzpomínám, tak se s ním potkal na svých cestách v USA i Martin Zet. Jinou McEvilleyho podnětnou knihou v tomto směru je Art & Otherness: crisis in cultural identity, Kingston, New York Documentext / ​McPherson &​ Co, vydané v roce 1992. ( https://uartsvisualculturespring2014.files.wordpress.com/2014/01/mcevilley.pdf.) McEvilley patří k stejnému proudu politické, literární a kultural dynamiky, ze kterého vzešli například Stuart Hall, Kobena Mercer, Edward Said, Gayatri Chakravorty Spivak, Molifi K. Assante, Kwame Anthony Appiah, Stephen Greenblatt, Hayden White. Jeho proslulá diskuze s kurátory výstavy "Primitivism" v MoMa Williamem Rubinem a Kirkem Varnedoem inspirovala později Jeana Huberta Martina – kurátora megavýstavy "Magiciens de la Terre" v Centre Pompidou a Le Halle de la Villette v Paříži (1989), aby se vydal ven z Evropy a poprvé zbavil umělce Třetího světa dehonestující nálepky primitivismu. Autorů, kteří se k tématům globalizace, multikulurality a dekolonizace současného umění vyslovili je nespočetně. Zmíním za všechny antropologa Michaela Taussiga, na kterého mne upozornil Jimmie Durham. (Z dopisu, který mi ukázal Durham, jsem se dozvěděl, že Taussigovi rodiče pocházeli z Plzně, odkud emigrovali před válkou do Austrálie).[back]

2. na webu je uvedeno, že text "Obelisk" vznikl v roce 1997, což je podezřelé, protože tento článek vyšel už v roce 1995. Myslím, že nějaká verze Hakimova textu musela někde být publikována již v roce 1995. Každopádně antidatování napovídá o důvěryhodnosti teorie cyklického času. (http://www.t0.or.at/hakimbey/obelisk.htm), Informativní rozhovor Petera Lamborna Wilsona aka Hakima Beye s Hansem Ulrichem Obristem je v roce 2017 dostupný zde: http://www.e-flux.com/journal/21/67669/in-conversation-with-hakim-bey/. V češtině vydal překlad kratšího Wilsonova textu Ivan Mečl v Umělci a nejznámější knihu "Dočasná Autonomní zóna", přeložil Čaroděj a vydali v Tranzitu v roce 2003. [back]

3. Nejspíš jsem měl na mysli autory jako Fritjof Capra – překlad jeho knihy "Bod obratu Věda, společnost a nová kultura" vydalo nakladatelství DharmaGaia v roce 2002, nebo Rupert Sheldrake, jehož překlad "Seven Experiments That Could Change the World",1995, česky „Sedm experimentů, které by mohly změnit svět“ vydalo nakladatelství Elfa v roce 2005, nebo snad publikace Zdeňka Neubauera "Nový areopág" (1992), Přímluvce postmoderny (1994). V roce 1990 jsem navštívil konferenci "Art meets Science and Spirituality in a changing Economy" v Museum Fodor v Amsterodamu, kterou připravila sympatizantka hnutí Fluxus Louwrien Wijers. Spolu zde diskutovali Lawrence Weiner (umění), Rupert Sheldrake (věda), Lama Sogyal Rinpoche (spiritualita), J. M. Lévèque (ekonomie), Marina Abramović (umění), Fritjof Capra (věda), Raimon Panikkar (spiritualita), H. J. Witteveen (ekonomie). Ale přiznávám, že si z diskuzí skoro nic nepamatuji. Propagátorem nové vědy, teorie chaosu a kultury v Česku byl a je Vlastimil Marek, editor časopisu Baraka. V roce 1992 se v Praze konala "Mezinárodní transpersonální konference" a už v roce 1990 mohl Marek díky stipendiu studovat krátkou dobu na Schumacher College u Ruperta Sheldrakea teorii morfických rezonancí, kterou představil, spolu s např. flotačními vanami, v Almanachu překladů v samizdatu v roce 1984. Aktivistou potřeby změny západního paradigmatu je od 90. let také Jiří Zemánek, který se do aktivit nadace Hermit několikrát připojil. Autor tohoto textu a iniciátor Nadace Hermit chová k integrálních vědám, okultismu i hermetismu kladný vztah, ale necítí se být jejich bezpodmínečným zelótem, či zastáncem. Brzdí jej jeho přílišná míra skepticismu.[back]

4. Gilles Deleuze, Negotiations 1972–1990, rozhovory, překlad do angličtiny Martin Joughin, Columbia University 1997 [back]

5. V podstatě jde o metaforu, podle které jsou všechny věci neživé a živé bytosti v přírodě uspořádány podle daného řádu "Scala Naturae" – ideogramu, či hierarchického teleologického systému, sahajícímu od objektů v dolní části stromu k Božské bytosti kdesi na vrcholu. Taková představa byla populární v sedmnáctém a osmnáctém století u přírodních filosofů Lorenze Okena (1779–1851) a Johanna Friedricha Meckela (1781–1833). Podle transcendentálního morfologa Okena byl každý organismus vtělením platónské ideje některého lidského orgánu. Předdarwinovští rekapitulacionisté neuvažovali o ontogenezi jako o rekapitulaci historického procesu, ale chápali vývoj embrya jako odraz změn rekapitulujících "Velký řetězec bytí", který svojí podstatou je spíš transcendentální. Tyto představy přizpůsobil darwinistickému výkladu světa Ernst Haeckel (1834–1919). Formuloval – tehdy úspěšný – biogenetický zákon, podle něhož ontogenetický, tedy individuální embryonální vývoj ve zkratce rekapituluje celý evoluční – fylogenetický vývoj druhu a je s ním kauzálně spjat. Archetyp myšlenky "Velkého řetězce bytí" sahá k indické a íránské přírodní filosofii, v evropské tradici pak k Platónově epistemologii, tedy konceptu světa uspořádaném z několika vrstev, z nichž podstatné jsou formy, tedy "Skutečné Bytosti", méně podstatné pak "věci", pouhé nápodoby, stíny transcendentního světa "čistých" forem. Aristotelova teleologie také uznávala prioritu Dokonalé bytosti, k níž se nižší existence zvířat a předmětů vztahují podle gradientu oduševnělosti. Hierarchie "měřítka přírodního" je sestavena rámcově takto: na vrchu stavby světa je Bůh (existence+život+vůle+rozum+nesmrtelnost+všudypřítomnost, všemocnost), boží bytosti – andělé (existence+život+vůle+rozum+nesmrtelnost), člověk (existence+život+vůle+rozum), zvířata (existence+život+ vůle), rostliny (existence+život), hmota (existence), nicota (prázdnota). Moderní analogii Velkého řetězce bytí lze nalézt v básni "Esej o člověku" Alexandra Popea (1732-34), souhrnný přehled pak v komparativní knize historika filosofie Arthura O. Lovejoye "The Great Chain of Being" (1936), nebo v textech biologa a kybernetika Gregory Batesona(1904–1980) česky vyšla "Mysl a příroda nezbytná jednota", Malvern, 2006.[back]

6. "Pokud bychom chtěli hermetismus charakterizovat uvedením do širších souvislostí, mohli bychom mluvit především o esoterismu, jímž rozumíme vnitřní, skryté, popřípadně i utajené vědění, k němuž vede cesta přes zasvěcení, změnu mysli a života; jeho jazykem jsou zejména symboly a obrazy (podobenství, mýty). Hermetismus by pak byl západním esoterismem v linii, již bychom mohli schematicky naznačit slovy antika – judaismus – křesťanství – renesance – západní novověk. V jistých obdobích, např. v 19. století, byl pro tuto disciplínu preferován výraz okultismus (od lat. occultus skrytý). I když můžeme pojednávat jednotlivé hermetické nauky a umění odděleně, musíme si být vědomi toho, jak jsou propleteny. Tak třeba mág naplánuje významný evokační rituál na astrologicky vhodnou dobu a použije přitom kabalistické symboly. ... Ve 3. stol. n. l. vznikla patrně sbírka dialogů, v nichž hovoří v roli učitele Hermés Trismegistos a obrací se na syna Tata nebo na Asklépia. V rozpravách se probírají otázky, které v té době podobně řešil filosofický novoplatonismus (Ammonios Sakkas, Plótínos, Iamblichos), novopýthagoreismus (např. Apollónios z Tyany, případně i významný předchůdce křesťanství židovsko-helénský myslitel Filón Alexandrijský." in Ivan Štampach, "Disciplíny a směry západní esoterické nauky", 2004. České verze novodobého hermetismu, okultismu a inspirace alchymií je bohatá a specifická. Mezi přední české hermetiky a propagátory hermetických věd patřil v 90. letech umělec, vydavatel a hudebník Vladislav Zadrobílek, neboli D. Ž. Bor (1932 – 2010). K zájmu o tajné vědy ho přivedly knihy Otakara Zachara a dílo Otokara Březiny, Ladislava Klímy, Pierra de Lasenic, Josefa Váchala, Jana Kefera, Gustava Meyrinka. Vydavatelský profil nakladatelství Trigon tvořila alchymie, mýtoetymologie a pravěk. Zásadní dílo, zachycující hermetické pojetí světa je Zadrobílkova mýtoetymologická trilogie (Zlatý a železný věk, Abeceda stvoření a Záhadný svět pravěku). Publikace věnované alchymii "Napříč říší královského umění" a knižnice časopisu Logosu řadí Zadrobílka řadí mezi přední odborníky na hermetismus a alchymii 20.století. Psycholog Milan Nakonečný zpracoval trochu střízlivější pohled "Novodobý český hermetismus", Eminent, Praha 2009. [back]

7. Nepamatuij se, co jsem zde měl na mysli. Interpretuji to jako neohrabaný odkaz k tehdejším právě probíhajícím diskuzím na téma "střet civilizací". Nastartoval je proslulý esej Samuela Huntingtona (1993 v časopise Forreign Affairs) reagující na mínění Francise Fukuyamy formulované v textu "The End of History" a vydané v médiích v roce 1989. Fukuayma zde předpovídal definitivní vítězství demokracie a kapitalismu a to v globálním měřítku. Na poli současného umění tehdejší rozpad bipolárního světa spustil opatrnou integraci jiného než západního umění do velkých výstavních evropských projektů jako Benátské bienále, nebo kasselská Documenta. Příklady pokusů o průzkumu možných spojitosti starého a současného umění v 90. letech probíhal v řadě evropských a amerických muzeích. V českém případě to byl například integrální výstavní experiment "Jitro kouzelníků", které prosadil v Národní galerii v Praze v roce 1997 Jaroslav Anděl. [back]

8. Jako inspirační zdroje uvádím v zahraničím kontextu soukromou organizaci Santa Fe Institute, kterou v roce 1984 založili vědci George Cowan, David Pines, Stirling Colgate, Murray Gell-Mann, Nick Metropolis, Herb Anderson, Peter A. Carruthers a Richard Slansky. Většinou působili předtím ve výzkumných laboratořích v Los Alamos. Program Institutu byl zaměřen na volnou spolupráci mezi obory teoretické a aplikované vědy. Například Murray Gell-Mann laureát Nobelovy ceny za fyziku, za klasifikaci elementárních částic a interakcí a objev elementárních částic hmoty – kvarků, jejichž existenci předpověděl. Jeho zájem se zdaleka neomezuje na teoretickou fyziku, zabýval se například historickou lingvistikou, archeologií, biologickou evolucí a životním prostředím.Česky vyšla publikace Stuarta Kauffmana o komplexních systémech. Podle Kauffmanovy teorie objev principu autopoetických systémů nebo prvek samoorganizace nevycházel z mystického hledání Boha, ale "největším objevem vědy o složitosti" byl fakt, že "druhým zákonem termodynamiky nelze popsat všechny fyzikální systémy, neboť některé se vyvíjejí k řádu a nikoliv k chaosu". Dalším centrem jiného druhu transdisciplinárního, nebo "holistického" směřování se stal v roce 1962 Esalen institut v kalifornském Big Sur. Institut na pobřeží oceánu ve spolupráci a s podporou učitelů Frederica Spiegelberga, Alana Wattse, Aldouxe Huxleyho, jeho ženy Laury, Geralda Hearda a Gregoryho Batesona založili studenti ze Stanfordu Michael Murphy a Richard Price. Koncept Esalenu byl inspirován mimo jiné příkladem školy v Trabuco College, který Gerard Heard vedl jako polo-monastický experiment v horách východní Kalifornie. Esalinský institut měl poskytnout platformu, propojující síť nejrůznější přístupů, rozšiřujících a podporujících lidský potenciál... včetně experimentálních sezení, setkávání pracovních skupin, tréninků pro ostření senzorických schopností, seminářů psychologického gestalt tréninku a dalších příbuzných oborů.'[back]

9. Základní kritikou karteziánského dualismu mysli a těla proslul britský filosof Gilbert Ryle (1900–1976). Formuloval ji především v nejznámější knize Koncept mysli (The Concept of Mind, 1949). Paralelně tehdy označili Descartovu představu neživotné, "odkouzlené" přírody také otcové kybernetiky jako by Norbert Wiener a Ludwig von Bartalanffy. Nicméně Edmund Husserl (1859–1938) vydal proslulou interpretaci a zároveň revizi karteziánského pojetí světa již v roce 1927. V roce 1995 Lawrence Weschler vydal knihu "Mr.Wilson's Cabinet Of Wonder" u Pantheon Books, věnovanou "Museu jurské technologie" projektu umělce Davida Wilsona. Knihu jsem si půjčil, četl a čerpal řadu informace pro text ke Křížení poledníků. O Wilsonovi (a Marku Dionovi) jsem pak v roce 1998 napsal článek pro časopis Umělec a navštívil evropskou expozici Musea Jurské technologie v Osthausovu Museu v porůrském Hagenu. V článku jsem psal: "Mimo etablované umělce mezinárodní scény jsem asi před dvěma lety náhodou objevil skutečného odborníka na patafyzickou přírodní vědu a tvůrce fiktivního muzea kuriozit hodného odkazu slovutného otce Athanasia Kirchera. David Wilson si v ničem nezadá s Dionem a jeho gesamtkunstwerk – autorské muzeum jako umělecké dílo, je dovedeno do dokonalosti. Wilson je kurátorem, kustodem i ředitelem Muzea jurské technologie (Museum of Jurassic Technology) v Culver City, Venice, Los Angeles. Sbírka, (kterou jsem sice nikdy na vlastní oči neviděl, ale dovedu si ji živě představit) je vybudována na důsledné „cimrmanovské“ parafrázi metodologie přírodních věd, prezentace a pečlivé katalogizace sbírek. Legendy o akvizici jednotlivých exponátů – ať už jde o prapodivný druh houby megaloponera foetens cizopasící na tropických zápašných mravencích, nebo o „Rosovu sbírku nyní vyhynulých francouzských můrek“ – je možné si poslechnout z telefonního sluchátka připevněného vedle osvětlených vitrin. Příběhy, osvětlující původ a zahrnující i faktografii o jednotlivých průzkumnících – donátorech exponátů a zakladatelích sbírky, jsou zcela důvěryhodné. článek je dostupný na http://divus.cc/praha/cs/article/mickey-mouse-quagga-and-stink-ant a informace o Museu jurské technologie jsou http://www.mjt.org/ [back]

10. K tématu dějin z perspektivy pravicové ideologie viz například reflexi díla Osvalda Spenglera u Julia Evoly v článku Roberta Steukerse. http://www.okultura.cz/WordPress/?p=4728 [back]

11. To byla jenom mystifikace. Slovo 'heretický' souvisí s řeckým výrazem 'heresis' (αἵρεσις), které znamená 'volba', 'výběr'. 'Hermetický' vychází z jména boha Herma Trismegista, jehož jméno pak ze jména boha Herma (Ἑρμῆς). [back]

12. Walter Benjamin Dějinně filozofické teze (Geschichtsphilosophische Thesen, 1939, poprvé otištěno v roce 1950 [back]

13. Kriticky se k teoriím "provázanosti všeho" s ekologickým étosem příznačným pro věk antropocénu vyjadřuje řada tvůrců i filosofů. Například Adam Curtis v dokumentu All Watched Over by Machines of Loving Grace pro BBC [back]

14. ... [back]

15. Základní publikace anglické historičky Frances Amelie Yatesové (1899–1981) byly postupně vydány i v českém překladu: Rozenkruciánské osvícenství (1964, 2009, Vyšehrad), Umění paměti (1966, 2015, Malvern) a Giordano Bruno a hermetická tradice (1964, 2015, Malvern) [back]

The Shapes of Knowledge from the Renaissance to the Enlightenment Editors: Kelley, D.R., Popkin, R.H. (Eds.), 1991

16. viz například Urszula Szulakowska, Alchemy in Contemporary Art, Ashgate Publishing, Ltd.,text Jamese Elkinse, Four Ways of Measuring the Distance Between Alchemy and Contemporary Art: http://www.hyle.org/journal/issues/9-1/elkins.htm[back]

17. ... [back]

18. Znovuvzkříšení hermetismu v 19.století je spojeno se jménem Eliphase Léviho a s řádem martinistů Louise Claude de Saint-Martina (1743–1803). Ten se v kruzích svobodných zednářů seznámil s portugalským ezoterikem Martinezem de Pasqually (1727–1774), aby vstoupil roku 1768 do řádu, navazujícího na svobodné zednářství. Po Martinezově smrti Saint-Martin navázal na tuto nauku a vytvořil kolem sebe společenství žáků. Nejvyšším stupněm zasvěcení je tzv. Vyšší Neznámý. Podle toho získal řád martinistů i druhé jméno –- Řád vyšších neznámých. Rozhodující význam pro tento řád mělo období, kdy jej vedl Papus, který řád roku 1888 reorganizoval. V současné době řád působí v několika zemích světa. Eliphas Lévi (nebo také Éliphas Lévi Zahed), vlastním jménem Alphonse Loius Constant (1810–1875) byl zaujat Mesmerovou myšlenkou živočišného magnetismu, které nazýval "astrální světlo". Lévi inspiroval další generace hermetiků především místy až dobrodružným spisem Dogma a rituál vysoké magie (1856). Trigon vydal český překlad jako Eliphas Lévi: Věda duchů, Kniha moudrých v roce 2011. Dějiny magie vyšly v Praze nákladem Universalie už v roce 1934.[back]

19. Italo Calvino, Americké přednášky: Šest poznámek pro příští tisíciletí, Prostor 1999. Italský originál "Lezioni americane. Sei proposte per il prossimo millennio" je kniha plánovaných přednášek Itala Calvina Charles Eliot Norton Lectures na Harvvardu v roce 1985. Anglický překlad vyšel v roce 1988. [back]