Když si prohlížím ty tisíce polaroidových negativů pasových fotografií, které jsem nashromáždil (sbírám je od roku 1993), nemohu uvěřit, že jsou to ti samí lidé, které potkávám každodenně v ulicích. Ze všech obličejů vyzařuje světlo chvilkového soustředění na to lepší z podstaty jejich osobnosti i touha, aby toto bylo zachyceno jako charakteristické.   Moře bylo jednou z pěti částí kontemplace Všeckomožný (Plasy, květen 1995), do které jsem se vložil bezezbytku. Niterný výkřik v neuvěřitelných prostorách ambivalentní santiniovské architektury, umocňující tušení dobra i zla, v každém případě ale duchovna.   Po hladině polaroidových negativů (16 000 obličejů) se v odpoledních hodinách pohyboval směrem odzadu dopředu jako pěna sluneční paprsek. Sluncem zahřáté tváře negativů se kroutily, zvedaly a opět si lehaly, když se zářící proužek světla přesunul k sousedům. Jednou za den (pokud svítilo slunce, a to většinou svítilo) se tak po celý měsíc rozčeřila podlaha jednou vlnkou, jejíž hřeben zdánlivě pomalu, skoro nepovšimnutelně, ale, zklidněně pozorován, překvapivě rychle, připomínal pohyb vesmíru.    M. Z., 3. 2. 2001 v Libušíně