Předpoklady budoucnosti:
archeologie a budoucnost pohyblivého obrazu



Úvodní stránka
J. E. Purkyně
Témata
Účastníc
Program
Informace
Bibliografie
Obrazová příloha
 

Přednášející a účastníci konference

Gert Aerdse Jiři Hoskovec    
Jaroslav Anděl Christian Huebler    
Roy Ascott Prof. Erkki Huhtamo    
Guy van Belle Ryszard W. Kluszczynski    
Michael Bielicky Richard Kriesche    
Bohuslav Blažek Werner Nekes    
Wolfgang Bock Miklos Peternak    
Dieter Daniels Rolf Pixley    
Erik Davis Liz Rymland    
Doc. Jiři Fiala Claudia Schmacke    
Richard Grusin Barbara Maria Stafford    
Tom Gunning Mirek Vodrážka    
Ivan M. Havel   Siegfried Zielinski


    
 

Mirek Vodrážka
teoretik, feminista, hudebník

   Praha
1. Proměnilo se vnímání skutečnosti v závislosti na stále složitějších technických aparátech, sestrojených pro účely zachycování, scanování skutečnosti, na generování obrazů, nebo pro simulaci audiovizuálních umělých prostředí a situací?
Problém je stavěn do polohy vědomého vztahu mezi subjektem vnímání a „objektem" technických aparátů. Tato představa objekt-subjektového pole je však trochu zavádějící? Nepodmiňuje totiž „vnímání skutečnosti" nikoliv závislost na technickém zvěcňování skutečnosti, ale naopak „nezávislost"? Nemá lidské vynalézaní spíše „utopistický" charakter?

Významným objevem Chomského byl přece poznatek, že každý člověk se rodí s vrozenou universální gramatikou. Domnívám se, že i jazyk technologie je v jistém smyslu „vrozený". To znamená, že závislost na přístrojích je limitovaná. Domnívám se, že lidské bytí a jeho extenze je v „předstihu" před svým technologickým rozvrhem. A asi není náhodné, že co se týče „pronikání" do světa složitých technologií, nejschopnější jsou mladí lidé, téměř až děti?

Na druhou stranu to podporuje i tvrzení, že lidské vnímání do jisté míry odfiltrovává a ignoruje samotné změny, které „přináší" technologie. Jak napsal Bertalanffy, jsme stále v situaci, kdy vnímáme skutečnost starými rastry, takže se dostáváme do absurdní pozice, kdy chceme řídit atomový reaktor technologií člověka buše.

Navíc se ukazuje problém samotného vnímání „technologického věku", který svou „mikroelektronickou metastází" (W. Welsch), překročil určení smyslového vnímání. Součástí skutečnosti jíž je i technologický zplozenec je anestetická realita! A tato „neviditelnost" či politická anestetizace, jde ruku v ruce s novými spojeními, například „rychlosti a moci". Dromologická dimenze věku rychlosti technických aparátů moci (dromos znamená řecky závod) o níž hovoří Virilio, podmiňuje i zánik či mizení tradičních podmínek politiky, demokracie a svobody. Například díky rychlosti, její všudepřítomnosti a okamžitosti se vytrácí i město, nebo lépe řečeno: rychlost ho vyhání. „Lidé už nejsou občany, jsou pasažéři přepravy." Narůstajícím technologickým zrychlováním pohybu a vnímání se dosahuje taková rychlost, že prostor, čas a věci mizí v „technickém toku" obrazů". Demokracie mizí a zaniká, jen politici a občané o tom nic neví. To je „chaokratická" postpolitická situace v níž jsme se ocitli.

2. Přispěl obor kognitivních věd k evoluci elektronických médií a naopak, jakou roli hrály digitální technologie v kognitivních vědách?
I když různé knihy sloužící jako úvody do kognitivních věd, říkají, že experimentování bez teorie je střílením na slepo, samotný „technologický úděl" je dosti nahodilý, včetně samotných inovací. Tak jako logika funkcí vynálezů nesplývá nutně s logikou využití, podobně je to i se vztahem mezi vědou a technologickým vývojem. Myslím, že ani tato evoluce se neobešla podobně jak Mallarméův hod kostkami náhodě. Jestliže kognitivní věda si představuje, že v hlavách lidí probíhají mentální procedury, které manipulují s mentálními reprezentacemi, pak je třeba mít neustále na mysli nejen Gödelův teorém, že každý systém je neúplný, ale že většina interakcí probíhá nelineárním způsobem.

3. Nakolik je rychlý rozvoj elektronických médií součástí historického vývoje?
Whitehead prohlásil, že největším vynálezem 19. století byl vynález metody vynalézání. Myslím si, že s tím souvisí to, na co poukazují semiotikové při srovnání různých kultur a civilizací. Existuje totiž určitá „technologie" symbolického označování skutečnosti, která dává větší prostor improvizaci, například v závislosti zdali symbolizující je nebo není odděleno od symbolizovaného, a tím se rozvíjí ostatní technologie a výroba nástrojů a přístrojů. Takže například otázka zdali stroje mohou myslet je součástí historického vývoje, ale zároveň je jeho rozdělením, protože nabízí zcela nový typ myšlení, s kterým předcházející historie nejenže nepočítala. Takže „odpovědˇ" na tuto otázku je v jistém smyslu subversivní, podobně jako je podvratný i samotný rozvoj, jenž vnáší do společnosti „přirozený" historický chaos.

4. Jak kulturní tradice podmiňují způsoby použití a rozvoj elektronických médií? A naopak, jak elektronická média formují, nebo deformují naše koncepty tradice a pojetí historie?
Domnívám se diskuse o reciprocitě vzájemného podmiňování (ať pozitivním nebo negativním) ve vztahu kulturní tradice versus elektronická media upozaďuje daleko závažnější fakt či aspekt, a to je demaskování kultury jako technologie a ideologie a naopak. Neil Postman upozorňuje na skutečnost, že veřejné vědomí dosud nestrávilo fakt, že „technologie je ideologií" a že technologie s sebou nese vždy i program společenské změny. Takže původní otázka se vlastně týká pouze problému technologického přelévání ideologie z jedné oblasti do druhé.

5. Jak je naše současné pojetí technologie determinováno různými časovými rámci a kontexty společenského, politického, geografického diskurzu?
Každý determinismus plodí jakési zvláštní druh nadpřirozena! Avšak neexistuje žádná pevná vazba či vztah. Takže vyjdeme-li z chaotického modelu lidské společnosti, kde neexistuje nic takového jako uzavřený a jednotný celek a systém, kde nevládne determinismus nebo dialektická jednota v níž vše souvisí se vším, pak se existují nejrůznější verze, modely a vztahu interakcí. Od lineárně deterministického, až po indeterministický a intersubjektivní vztah, který současné pojetí technologie modeluje dynamikou společenských vztahů, která nemusí mít vůbec nic společného s bytím. Mysl není mozek, podobně ani nejrůznější diskursy nemusí mít nic společného technologiemi. Jaká je determinace mezi knězem, který žehná atomové bombě a technologickým diskursem v němž byla vyrobena?

6. Jaké modely spolupráce mezi vědci a umělci se v historii ukázaly jako konstruktivní a jaké jsou platformy, cíle a významové rámce takových společných projektů?
Co je na uměleckém díle nejpřínosnější je okolnost „že otvírá a udržuje otevřeným svět", a to je pravý opak toho k čemu směřuje věda. Estetická krása Mandelbrotových fraktálních obrazců vytvářených vědci pracující v IMB je uzavřená, na rozdíl od fraktálních obrazců Carlose Ginzburga. V těchto modelech spolupráce je obsaženo spíše nebezpečí zdvojování diskursivní moci.